středa 10. října 2018

Arašídové pralinky

V poslední době to tady s recepty trochu vázlo a věnovala jsem se hlavně článkům z našich cest. Ale teď už se zase přesouvám směrem k vaření a rovnou mám pro vás takovou sladkou rychlovku. Často od někoho slyším, že plno mých receptů je složitějších a tak opět vycházím vstříc těm zaneprázdněným a nabízím sladkou dobrůtku, kterou budete mít hotovou raz dva. Navíc pralinky si můžete připravit libovolně dopředu a pak s nimi pohostit třeba neplánovanou návštěvu.


Suroviny:
5 lžic arašídového másla s kousky arašídů
4 lžíce kvalitního kakaa
3 lžíce kokosového oleje
2 lžíce medu
pár kapek vanilkového extraktu

Postup:
Ve vodní lázni si lehce zahřejeme kokosový olej a arašídové máslo, aby změklo. Poté máslo s olejem přelijeme do větší misky a přidáme všechny ostatní ingredience. Vše velmi dobře promícháme, aby směs byla kompaktní a hladká. Pozor, aby bylo kakao rovnoměrně zapracované. Směs nalijeme do formiček na čokoládové bonbóny (třeba takových) nebo jakýchkoli menších formiček vhodných k mrazení. Necháme zchladnout na pokojovou teplotu a pak dáme pralinky zmrazit ve formě na několik hodin. Poté můžeme opatrně bonbóny vyloupat, dát do sáčku a opět skladovat v mrazáku.
Já když s pralinkami manipuluji, buď si vezmu čisté gumové rukavice nebo alespoň igeligový pytlík - abych teplými prsty na pralinkách nezanechala svoje otisky prstů. Ohmatané bonbóny už totiž nejsou tak hezké.


sobota 29. září 2018

Itálie a co dobrého jsme si přivezli nebo ochutnali

O naší dovolené v Itálii jsem toho v posledních článcích napsala až až. Ale neměla jsem dostatek prostoru napsat ještě mnoho mých gastronomických postřehů. A protože tohle je blog primárně o jídle, nesmím tuhle část vynechat.
Prvně ale musím konstatovat, že naše cestování bylo hlavně o zážitcích a proto jsme raději peníze věnovali do vstupů, než abychom denně večeřeli v pěkných restauracích (i když já bych si to užila velmi). První část pobytu jsme bydleli v apartmánu, takže jsme si často vařili sami. Nicméně i tak jsme nemohli neochutnat místní dobrůtky.


Nejčastěji jsme jedli asi pizzu :) Ono je to logické, protože jí mají téměř všude, je levná a také dobrá. Přesto jsem ale v jednotlivých pizzách viděla kvalitativní rozdíl. Nejlepší byla asi ta, která měla okraje plněné mozarellou, to byl vážně gastronomický zážitek. Narazili jsme ale i na pizzu chutnající jak doma z mrazáku, což mě v Itálii trochu nemile překvapilo. Když jsme si jeden večer vyrazili jen my dva s mužem na romantickou večeři, objednali jsme si mimo jiné i tiramisu. A to bylo pro mne také jedno velké překvapení. Vůbec totiž nechutnalo jak jsem zvyklá, ale byl to prostě krém s kávou a sušenkami. Netuším, zda to byla nějaká krajová verze, ale s italským tiramisu podle mých představ to mělo společné velmi málo, i když dezert to byl dobrý.
Původně jsme si jeden večer chtěli dojít na dobré mořské plody, ale jako naschvál naše dcerka nechtěla večer usnout a když po desáté večer konečně usnula, aby jí babička mohla hlídat, nenašli jsme už restauraci, kde by kuchyně přijímala nové objednávky. Ale nakonec jsme si ty plody moře stejně jen užili, jenom trochu jinak, než jsme mysleli. V centru Janova jsme objevili stánek, kde se neustále tvořila velká fronta. To už samo o sobě něco značí a tak jsme to museli jít také prozkoumat. Jednalo se o stánek, kde smažili v těstíčku mušle, kalamáry i rybičky a dávali je s sebou v papírovém kornoutku. Vůně se odtamtud linuly nádherné a my jsme neodolali a objednali si kalamáry. Sice jsme si jídlo vychutnávali v ruce a sedící na obrubníku u přístavu, ale bylo to výjímečný  chuťový zážitek. Čerstvé mořské plody se prostě nedají s ničím srovnat.

 

Když jsme už zažili oběd na chodníku, chtělo to zase trochu vyvážit a užít si nějaký civilizovaný gastronomický zážitek. To se nám povedlo během našeho pobytu v Padova, kde jsme úplně náhodou narazili na malou rodinnou restauraci s krásnou stinnou zahradou plnou stromů. Všichni jsme si dali pouze Primo Piato (tedy menší porce podávaná před hlavním chodem), ale když nám dobroty přinesli, zjistili jsme, že se najíme dostatečně. Nechápu vlastně, jak ty Italové mohou sníst talíř těstovin a pak ještě hlavní chod s masem :D Ale zpátky k našem dobrotám. Těstoviny v Itálii jsou samozřejmě úplně jiné než jak je známe my z Čech. Stačí mít ty nejkvalitnější suroviny a třeba jen s rajčaty a olivovým olejem vykouzlíte divy :) Já jsem měla s hovězím ragú a moje mamka si vybrala vegetariánské s mozarellou a pečeným lilkem. Na původní názvy se mě neptejte, samozřejmě jsem je už úspěšně zapomněla :D Můj muž si nakonec dal  překvapivě neitalský falafel a ačkoliv chutnal jinak než jsem zvyklá z Čech, byl moc dobrý.

Jinak v každém větším městě jsme potkávali nádherné malé obchůdky s místními specialitami - se sýry, domácími těstovinami, sladkostmi a dalšími. To byla pastva pro oči a lákadlo pro náš mlsný jazýček. Nezapomenu na obchod v Padova, který byl plný domácí pasty, která byla dělaná ručně a ochucená třeba rajčaty, špenátem nebo šalvějem. Samozřejmě jsem si musela koupit suvenýr domů, ale ještě si těstoviny šetřím, než je uvařím. Obecně já mám nejradši vozit si z cest jedlé suvenýry než nějaké zbytečné blbinky a lapače z prachu. Proto jsem si z Janova musela přivézt janovské pesto. To má u nás spotřebu opravdu závratnou. Nejlepší je ale stejně to čerstvě připravené. 
Během našeho pobytu v Itálii jsme mnohokrát navštívili i supermarkety a nevím, jestli to někdo z vás má podobně, ale já jsem schopná v zahraničních supermarketech strávit docela dost času a zjišťuji, jaké dobrůtky tam oproti nám nabízejí. No a i obyčejný italský Lidl mě dokázal nadchnout. Ale to je asi taková moje gastro úchylka :D Nicméně koupila jsem si domů risotto v pytlíku, protože jsem chtěla vyzkoušet jejich polotovary. Jednalo se o italský produkt, který je bez glutamánu, palmového oleje, barviv i konzervantů, což je velmi příjemné zjištění. A jaké bylo risotto chuťově? Musím říct, že mi chutnalo a jako rychlý oběd určitě obstojí. To, co se prodává v Česku rozhodně takovou kvalitu nemá.
A protože jsem měla pocit, že si toho vezu zpátky domů málo, nakoupili jsme ještě jedno mega balení těstovin, kde v krabici byly různé druhy těstovin z různých regionů Itálie. Ačkoliv se jedná spíše o takové turistické balení, těstoviny už jsme doma vyzkoušeli a jsou chuťově dobré. A hlavně nám aspoň chvíli vydrží :)

Na téma jídlo v Itálii bych tady mohla psát ještě dlouho, ale lepší než jakýkoliv článek a vlastní zážitek :)


pátek 14. září 2018

Naše cestování po severní Itálii - 3.část

Seriál o našem italském dobrodružství pokračuje a já doufám, že jste se ještě nezačali nudit. Dnes musím začít vyprávění místem, které patřilo k těm nejkrásnějším, co jsme navštívili. Jedná se o perlu ligurského pobřeží - oblast Cinque Terre. V doslovném překladu tento název znamená "Pět zemí" a to proto, že je jedná o pět malebných vesniček nedaleko od sebe vystavěných na strmých útesech.  Konkrétně jde o vesničky: Riomaggiore, Manarola, Corniglia, Vernazza a Monterosso. Místo je součástí dědictví UNESCO a širší okolí je také národním parkem Cinque Terre.


Jak už jsem řekla, vesnice jsou opravdu vetknuty do strmých skal, takže doprava autem je velmi složitá a nepohodlná. Navíc v místě není mnoho parkovacích míst, takže návštěvu autem rozhodně nedoporučuji. Na druhou stranu ale všech 5 míst propojuje železnice, kdy koleje často vedou dlouhými tunely vytesanými to útesu. To mne velice překvapilo, jak dobře tu železnice funguje. Jízda vlakem je tedy jedním ze způsobů, jak se sem vůbec dostat. Další způsob, který jsme využili i my, je plavba lodí. Autem jsme dojeli do většího města Porto Venere a zde koupili denní lístek na loď (za 32 EUR), která pendluje celý den mezi jednotlivými vesničkami. Můžete vystoupit, kde chcete a pak zase na loď nastoupit. Z moře není přístupná pouze Corniglia, která sídlí vysoko na útesu a vůbec nemá přístav.


Mě osobně se nejvíce líbily vesničky Riomaggiore a Manarola. V Manarole jsme nakonec vystoupili a užili si tam pár hodin čilého turistického života. Možná vám název vesničky nic neříká, ale vsadila bych se, že jste ji už někdy někde na fotce viděli. Patří totiž k velmi často fotografovaným místům. Samozřejmě musíte počítat s tím, že v letní sezóně je tu hodně nabito, protože se jedná o atraktivní místo. Stejně tak i ceny se pohybují výše. Ale s tím se nedá nic dělat, můžete se na to pouze připravit. My si třeba na cestu připravili zapečené toasty a vychlazené pivko jsme si koupili v supermarketu. Pak jsme si prostě na oběd sedli na lavičku, pozorovali dění okolo a měli se skvěle. Peníze ušetřené ze předraženou pizzu jsme potom využili smysluplněji při dalším poznávání.
Ty nádherné výhledy, které jsem za celý den měla možnost vidět, budu mít před očima ještě dlouho a doufám, že v paměti napořád. Jestli budete v Itálii někde relativně poblíž, nesmíte toto místo vynechat. Věřím, že před a po sezóně je to tu ještě kouzelnější než v nabitém srpnu.
Riomaggiore

Monterosso

Corniglia

Manarola


Po týdnu stráveném v naší základně u Janova jsme měli naplánovaný přesun severovýchodním směrem do Padova. Po cestě jsme se zastavili na pár hodin ve Veroně a tohle město mne také moc potěšilo. Je mi líto, že jsme měli tak málo času, protože jsme vůbec nestačili vidět vše, co jsme chtěli (např. koloseum). Původně jsme si mysleli, že se sem ještě třeba vrátíme jiný den, ale čas pádil jak stádo splašených koní a už jsme se k tomu nedostali. Jako správní turisté jsme tedy alespoň rychle prošli historické centrum, které je opravdu dech beroucí a nádherné. Musím zmínit náměstí Piazza delle Erbe (Zelný trh) a nedaleký dům patřící rodině Capuletů (Casa de Giulietta), kde se nachází proslulý Juliin balkón. Dovnitř domu jsme ale nešli. Zůstali jsme pouze na nádvoří, protože davy turistů nám nebyly moc příjemné. Památek a historických staveb je ve městě opravdu hodně, ale nebudu vyprávění zdržovat jejich výčtem. Spíš mne překvapilo, že v takovém místě, kde historie přímo dýchá je opět tak velká koncentrace obchodů s luxusní módou. Mraky a mraky obchodů všech možných značek na nás vykukovaly na všech hlavních turistických tazích. No jo, Itálie je prostě země s módou spojená, takže ji člověk najde všude, i tam, kde by ji nečekal. Já jsem ale spíš vyhledávala malé obchůdky s místní gastronomií a to mne Veroně také potěšila. Našla jsem několik krásných míst s místními lahůdkami a hlavně domácími těstovinami všech možných druhů. Více o dobrůtkách, které jsem si pořídila vám ještě napíšu později.

Druhým místem, kde jsme byli ubytování byla Padova, jak už jsem zmínila dříve. Zde jsme na rozdíl od předchozího venkovského sídla bydleli v masovém hotelu Best Western. Pokoje byly krásné a pohodlné a snídaně přímo královská a přitom levná. Padova je univerzitní město a navíc jsme sem přijeli těsně po významném svátku. Takže celé město bylo doslova vymetené, protože studenti ještě měli prázdniny a místní užívali volna někde mimo. Musím říct, že tak prázdné město jsem snad ještě neviděla. Mimo centrum člověk těžko potkal živáčka a v centru by se lidé dali pomalu spočítat na prstech ruky. Padovu asi nebudu dávat na svůj seznam top navštívených míst, ale i tak je zde plno zajímavého k vidění. My jsme třeba byli navštívit nejstarší botanickou zahradu v Evropě s krásnou venkovní a ještě hezčí skleníkovou expozicí. Vstup stál 10 EUR, tak jsme přemýšleli, zda vůbec jít dovnitř, ale nakonec jsme šli a užili si to. Jednou z největších turistických atrakcí ve městě je bazilika svatého Antonína, která působí opravdu majestátně. Dozvěděla jsem se, že se řadí vůbec k nejvýznamnějším chrámům v Itálii.  Aby to naše cestování nebylo jen suché obcházení památek, museli jsme si to čas od času zpříjemnit posezením v nějakém pěkném místním podniku. A v Padově jsme úplně náhodou narazili na restauraci s malebnou zahrádkou ve stínu a zurčícím potůčkem hned vedle. A dítě navíc v tu dobu spalo v kočárku, takže bylo jasno. Tento oběd byl asi nejlepším jídlem za celou naší dovolenou - poctivé, chutné a domácí.
Aby to naší dcerce Emě nebylo líto, našli jsme jí krásné hřiště (a byli jsme tu byli opět sami), kde byl dokonce i výběh se slepicemi a husami, takže o zábavu bylo postaráno. Zaujalo mne, že v Padově jezdí tramvaje, které ale vypadají jako trolejbusy. Proud je totiž veden kolejí v zemi, vozy mají kola a nemají trolej. Takhle hezky to mají vymyšlené, aby natažené dráty nehyzdily místní historické centrum. No třeba se tento vychytaný systém někdy dostane i do Čech :)




Z Padova to vůbec není daleko na jih Lago di Garda. Původně jsem se sem ani nechystali, ale když jsme si uvědomili, že jsme opravdu blízko a už nemáme moře, tak musíme vidět alespoň jezero :) Já jsem od mnoha kamarádů už několikrát slyšela na Lago di Garda samou chválu, ale pro mne samotnou to nikdy nebylo nějaké MUST SEE místo. Když jsme ale dorazili na místo a viděla jsem tu nádheru, věděla jsem, že jsem se spletla a že toto místo rozhodně za navštívení stojí. My jsme vyjeli po obědě a zamířili do Peschiera del Garda, což je letovisko na jihu jezera a pro nás to bylo časově nejvýhodnější místo. Lago di Garda je opravdu velké a obklopuje ho opravdu hodně vesniček a letovisek. O těch ostatních vám bohužel nic neřeknu, ale Peschiera del Garda se mi zalíbila velmi. Na mne to působilo, že jsem u moře, i když moře bylo bůhví jak daleko. Hned jsme se šli vykoupat a čekali chladnou vodu. Překvapilo mne ale, jak byla příjemně osvěžující, vůbec ne studená. Osušky jsme si prostě hodili na zem u takového improvizovaného vstupu do vody a po koupání seděli na kamenech. Musím však říct, že to snad byla lepší koupačka než tenkrát na pláži za 20 EUR :D Ta scenérie a hory tyčící se majestátně na obzoru jsou opravdu působivé. Po koupání to chtělo nějaké osvěžení a tak jsme našli místní hospůdku hned u břehu jezera a vychutnávali si západ slunce spolu s vychlazeným pivkem a dobrou pizzou. Z Peschiery del Garda jsme odjeli až po setmění, ale cesta domů byla docela rychlá a každá minuta u jezera stála za to. Rozhodně se sem chci někdy vrátit, abychom mohli celou oblast lépe prozkoumat.


Naše dobrodružství už se pomalu blížilo do finále a poslední highlight na cestě byly Benátky. Já i můj muž už jsme v Benátkách kdysi byli (každý zvlášť), ale moje mamka, která byla s námi, tam nebyla, tak jsme byli zvědaví na její reakce. Ono s těmi Benátkami je to složité - často je lidé milují nebo nenávidí. Já tedy patřím asi někam doprostřed. Líbí se mi ty úzké uličky protkané kanály - vždy si říkám - proboha, jak někdo mohl postavit takové město na vodě na kůlech? :) I architektura je zde nádherná a najdete tu mnoho výjimečných budov (např. na známém náměstí San Marco). Na druhou stranu popularita Benátkám moc neprospívá. V sezóně je zde přelidněno a draho. Místní se honí hlavně za výdělkem. To velmi ubírá na atmosféře a prožitku. Chcete se projet gondolou? Tak si připravte 80 EUR. Mne to tedy nikdy nelákalo, ale i kdyby jo, tak tolik peněz bych za to rozhodně nedala. To si raději dojdu na pořádnou večeři s mořskými plody.
Nechci tady ohledně Benátek vyprávět o pamětihodnostech, to si určitě každý může vyhledat sám. Raději se s vámi podělím o jeden špatný zážitek a smutnou zkušenost, která byla ale naštěstí za celou naši dovolenou jediná. Pokusím se to hodně zkrátit, protože ta historka je na román.

Protože Benátky jsou od Padovy (kde jsme bydleli) cca 20 minut a v Benátkách se špatně parkuje, rozhodli jsme se, že pojedeme vlakem. Na nádraží byly pouze dvě klasické prodejní přepážky, ale mnoho automatů na koupení lístků. Tak jsme ho využili i my a koupili si lístek (za 3,45 EUR jedna cesta). Jedeme vlakem a asi v půlce cesty nám začala nějaká Italka nadávat, že překážíme kočárkem v chodbičce. To byla sice pravda, ale vše tam bylo hrozně úzké a i složený kočárek by tam překážel stejně. Italka očividně docela dobře mluvila anglicky a pustila se do nás až to nakonec vyústilo v to, že prý co se cpeme do Itálie, že máme raději zůstat doma. V tu chvíli jsme dorazili na nádraží v Benátkách, které se jmenovalo Venezia Mestre, stejně jako jsme měli na lístku. Pochopili jsme, že jsme ještě na pevnině a že ty pravé turistické Benátky to ještě nejsou. Na světelné tabuli jsme zjistili, že další zastávka, kde vlak končil je Venezia Santa Lucia. Došlo nám tedy, že to je stanice, kam potřebujeme, ale zároveň nám došlo, že lístek máme pouze do stávající stanice. Riskli jsme to, nevystupovali a jeli dál, s tím, že si když tak lístek koupíme ve vlaku u průvodčího. Pár minut před zastavením teprve přišel průvodčí a hned začal nadávat, že nemáme lístek až do finální stanice a začal vyhrožovat pokutou 200 EUR. Snažili jsme se mu vysvětlit, že je to omyl, že jsme se spletli a že samozřejmě částku do naší stanice doplatíme. To prý nejde a my jsme podvodníci. I když jsme s sebou měli kočárek s malým dítětem a bylo jasné, že nejsme žádní bezdomovci, byl neoblomný, nepříjemný a nadával na nás. Korunu tomu nasadila ta Italka, která vystupovala a začala se nám smát, že prý dobře nám tak a ještě na nás průvodčímu v italštině začala žalovat. Byla to smutná situace, když vidíte, jak se k turistům, kteří jim přinášejí do země peníze, chovají. Můj muž se snažil všemožně argumentovat a být slušný, ale ruce se mu svíraly v pěst. Nakonec nám dal průvodčí každému pokutu 35 EUR (připomínám, že lístek stál 3,45 EUR). To už se manžel neudržel a začal na něho křičet a nadávat, stejně jako průvodčí nadával nám. Kvůli malé dcerce jsme ale nechtěli riskovat nějaké pletky s místní policií a tak jsme náš boj raději vzdali. Rychle jsme zaplatili a svižně odešli, protože nám z těch lidí bylo vážně špatně. Čert vem peníze, ale na tu jejich aroganci jen tak nezapomenu.



Cesta autem domů už byla o něco kratší než cesta tam, protože jsme už byli severněji. Opět jsme vyjeli odpoledne a dorazili v noci. Vše naštěstí probíhalo dobře, ale hned po přejetí českých hranic nás přivítaly uzavírky, zúžení silnice atd. Však to všichni znáte. Po projetí tolika kilometrů mimo republiku si už člověk trochu zvykl na nějaký standard silnic....no a bylo nám líto, že u nás se toho asi jen tak nedočkáme. Ale měla bych moje povídání zakončit pozitivně už jen proto, že celá naše dovolená rozhodně pozitivní byla a vlastně téměř vše se vydařilo. Zážitků máme milion a díky tomu, že je tady sepisuji na ně jen tak nezapomeneme. Jako z každé lepší dovolené, tak i teď se chystám udělat fotoknihu, ale fotek je spousty a to ze tří zdrojů. S mojí energickou dcerou, která spí přes den hodinu se k tomu dostanu asi až po večerech, takže si dávám úkol, abych to stihla aspoň do Vánoc. Co myslíte, zvládnu to? Vy, co také vytváříte fotoknihy určitě víte, že to není jednoduché a sežere to velké množství času, ale výsledek pak stojí za to.


A na závěr ještě jeden vtip na pobavení. Po celé Itálii prodávají poštovní známky (1,30 EUR), které mají QR kód a vy si tak pomocí kódu můžete vystopovat, kde se váš poslaný pohled právě nachází a jestli už byl doručen příjemci. Pohledy jsme poslali hned druhý den pobytu v Itálii, neustále jsme je "trackovali" a pořád se ukazovalo, že nebylo doručeno. Po 14 dnech, kdy jsme se vrátili do Prahy, už mě to přestalo bavit a pohled stejně nikdo nedostal. Ačkoliv jsme posílali pohledů hodně a z různých míst a v různé dny, všechny shodně došly domů až 14 dní po našem návratu. Takže trvalo měsíc než došly k adresátům. Ale hlavně, že si je můžete vystopovat :D

P.S. Komu to nestačilo, tak ještě chystám článek, kde ukážu dobrůtky, které jsem si z Itálie přivezla :)

čtvrtek 6. září 2018

Koláčky se švestkami a hruškami

Asi jste teď na tomto místě vyhlíželi spíše třetí díl vyprávění o Itálii. Nebojte, pracuji na něm a brzy snad bude hotovo. Ale mezitím jsem vám sem propašovala jeden recept, ať vám to není líto. Tentokrát mám pro vás moučník přímo typický pro sklonek léta. Švestky s hruškami se k sobě pěkně hodí a možná se budete divit použitému balsamikovému octu, ale nebojte se - je to velmi povedená kombinace. Koláčky jsem dělala do malých formiček, takže i servírování je mnohem zajímavější než u koláče z plechu. Podzim se nám pomalu vkrádá do života, ale pojďme ho přivítat tímto receptem. A navíc - ještě tu máme babí léto, takže nezoufejte, bude ještě krásně :)


Suroviny:
na 6 koláčků
150 g vychlazeného másla
150 g třtinového cukru
270 g polohrubé mouky
1 lžička mleté skořice
50 g opražených lískových oříšků

6 zralých švestek
3 pevné hrušky
150 ml červeného vína
1 lžíce balsamikového octa
1 špalíček skořicové kůry
cca 5 lžic třtinového cukru

Postup:
Na plech si rozložíme pečící papír nebo pečící podložku a rozestavíme na ní 6 kulatých vykrajovátek (formiček bez dna), např. takových. V míse smícháme máslo s moukou a vytvoříme drobenku. Do každé formičky dáme na dno asi 2 lžíce drobenky a dobře jí na dně upěchujeme - bude sloužit jako korpus. Do zbytku drobenky vmícháme cukr, skořici i nasekané oříšky. 
Na ovocnou náplň vypeckujeme švestky a nakrájíme na malé kousky, taktéž hrušky rozkrájíme na čtvrtky, zbavíme jádřinců a nakrájíme nadrobno. Do rendlíku dáme hrušky i švestky, přilijeme víno, balsamikový ocet a přidáme skořici a cukr. Vše vaříme na mírném ohni asi 10-15 minut, dokud ovoce trochu nezměkne. Poté ho důkladně zcedíme, ale tekutinu uchováme na pozdější omáčku. Ovoce rovnoměrně rozdělíme do formiček, navrch zasypeme drobenkou a lískovými oříšky a lehce upěchujeme.
Koláčky dáme do trouby předehřáté na 200°C s pečeme asi 25-30 minut, dokud jejich povrch nezezlátne. Když se pečou koláčky, připravíme si zatím omáčku. Do menšího rendlíku dáme zbylou šťávu z ovoce a povaříme pár minut, dokud se trochu nezredukuje a nebude mít hustší konzistenci.
Upečené koláčky necháme lehce zchladnout. Potom společně s formičkou přeneseme na talířky a teprve tam opatrně vykrajovátko sejmeme. Podáváme spolu se sirupem z ovocné šťávy. Koláčky jsou dobré teplé i studené. Jestliže nemáte 6 formiček, pečte koláčky na vícekrát



sobota 1. září 2018

Naše cestování po severní Itálii - 2. část

Po publikování prvního příspěvku z našich cest mne překvapilo mnoho pozitivních ohlasů a proseb na více takových článků. Ráda tedy pokračuji v povídaní o našem objevování severní Itálie a nebudu se už bát jít i více dopodrobna, tak snad vás to bude pořád bavit :)


Naše ubytování v Bogliascu, blízko Janova jsme vybrali i z důvodu, že má dobrou strategickou polohu a do několika hodin cesty autem se nachází celkem mnoho k vidění. Dokonce tolik, že jsme to vše ani nestihli. Když už jsme byli v severní Itálii, nemohli jsme vynechat návštěvu Milána - města módy. Nevím, jestli je to dobré říkat hned na úvod, ale mne prostě Miláno zklamalo. Nevím, zda to bylo mým zkresleným očekáváním, ale město na mne působilo dost neosobně. Některé ulice byly nezvykle prázdné (ačkoliv jsme byli v centru), plno obchodů zavřených s cedulí k pronájmu či na prodej. Plno míst bylo nepříjemně šedivých...Danča z blogu Dfashion mi řekla, že ona naopak Miláno miluje. Jenže ona tam byla několik měsíců a to už má člověk dostatek času najít všechna krásná místa, užívat si příjemné lokální kavárny a seznámit se místními. My měli pouze jeden den a to navíc chvíli pršelo, takže času bylo zoufale málo. Ale pojďme na to od začátku, i tak bylo v Miláně plno zajímavých a krásných míst. Do Milána jsme přijeli autem, ale měli jsme naplánováno, že auto odstavíme někde na okraji města a po metropoli se budeme přepravovat metrem. Podle mapy jsem jednoduše našla P+R parkoviště (na které jsme zvyklí z Prahy) hned u sjezdu z dálnice a hned u stanice metra. Parkování na celý den stálo asi 3 EUR a celodenní jízdenka na metro bylo také za velmi přijatelnou cenu. Rozhodně se to hodně vyplatí a ušetří vám to spoustu nervů při hledání parkingu a pojíždění ve městě. Metro tedy mají v Miláně skvělé. Má 4 trasy a je přehledné a jednoduché na orientaci. Všude jsou výtahy, což jsme s kočárkem velmi ocenili a povzdychli si, zda to tak někdy bude i v Praze.




První jsme samozřejmě zamířili na náměstí Piazza del Duomo, kde se nachází známý dóm (bazilika) Narození Panny Marie. Je to vskutku fenomenální a fotogenická stavba, která stojí za prohlídku i zevnitř. A co víc, můžete se nechat vyvést nahoru na střechu a kochat se krásnými výhledy. My jsme toto privilegium nechali pouze mému muži, protože čekat tu šílenou frontu u pokladem s malým dítětem bylo dost nereálné. Tak jsem to viděla alespoň z fotek a videa. Ono vám totiž stačí stát uprostřed náměstí a kochat se dalšími velkolepými stavbami a vůbec veškerým ruchem okolo. Dojem vám kazí pouze všudypřítomní nabízeči čehokoliv, kteří jsou většinou dost neodbytní. Btw. opravdu  a vážně by mne zajímalo zda si prodejem drhaných náramků, které dokáže zhotovit každé druhé desetileté dítě něco dokáží vydělat. Ale jdeme dál. Na náměstí se nachází i slavné prosklené nákupní centrum - Galleria Vittoro Emanuele (viz foto). Na první pohled je to opravdový architektonický skvost, na druhý pohled je to zlatý důl všech obchodníků se světovými modními značkami, jako je Prada, Gucci, Michael Kors a další. Přirovnala bych to jednoduše k Praze a Pařížské ulici, ale ještě hezčí a luxusnější. Když se projde nákupní galerií, dostanete se na malé náměstíčko Piazza della Scala, kde se nachází krásná socha Leonarda a Vinciho a kde nám průvodce hlásal, že stojí slavná opera La Scala. No to byl teda gól, protože na obrázcích z internetu najdete krásné fotky nasvícené budovy, která tak ale ve skutečnosti nevypadá. Řekla bych že je vlastně docela obyčejná a třeba v Janově měli mnohem krásnější divadlo. Nepopírám věhlas a kvalitu, které opera bezpochyby má, ale architektonicky nesahá českému Národnímu divadlu ani po kolena a kdybych prošla okolo, ani bych si ho nevšimla. Celkem nedaleko od opery se nachází rozsáhlá cihlová pevnost Castelo Sforzesco, kde kromě jiného najdete i velký park. Nám ale začalo pršet, takže jsme dovnitř už nešli a rychle se schovali do metra a jeli dál. Pro pořádek bych ještě dodala, že ve městě můžete vidět i slavnou fresku od Leonarda da Vinciho - Poslední večeře. My jsme ale kvůli nabitému programu a dítěti s sebou tohle zajímavé místo vynechali. Raději jsme se frčeli podívat na novodobé architektonické zajímavosti města. Hned vedle sebe stojí  mrakodrap Unicredit Tower a dva zelené věžáky plné keřů a rostlin. Mrakodrap patří společnosti Unicredit a není tedy otevřen veřejnosti, ale stačí i pohled zezdola, kde se nachází příjemné moderní náměstíčko s netradičními vodotrysky a kde si můžete sednout i na kávu - což mi jsme samozřejmě udělali :) Zelené věžáky jsou jedním z nových projektů udržitelného bydlení, kdy hlavní myšlenkou je fakt, že zeleň absorbuje z ovzduší prach a nečistoty a dokáže tak ovzduší, ve kterém lidé žijí čistit. Našla jsem si, že prý na tento projekt použili přes 11 tisíc rostlin, kterými jsou osazené domy ze všech 4 světových stran.
No a naše návštěva Milána by nebyla kompletní, kdyby můj muž (milovník fotbalu) neviděl stadion AC Milán. No tak jsme se třepali metrem přes půl města jen kvůli tomu, abychom udělali pár pěkných fotek, ale on byl spokojený, takže tím pádem já taky. A k mému překvapení jsme tam takových cizinců, co jeli jen za fotkou, potkali víc :)


Domů jsme přijeli už za tmy, asi v půl desáté a kousek před domovem nás stihla opravdu neuvěřitelná průtrž mračen, provázená silnou bouřkou. Musím říct, že větší bouřku jsem asi nikdy nezažila. Zaparkovali jsme auto na našem parkovišti a čekali, zda se déšť přeci jen nezmírní. Ono totiž stoupat v takovém lijáku těch našich 135 schodů do apartmánu nebyla moc velká legrace. No ale déšť neslábl a my se tedy vydali na cestu, já s 13-ti kilovým dítětem na ruce. Musím vám říct, že podobný sportovní výkon už jsem dlouho nezažila. Dítě se mne drželo jak klíště a já skoro běžela po schodech nahoru. I tak jsme ale všichni dorazili nahoru mokří až na dřeň. Nebe probleskovalo a zářilo ještě dlouho do noci. Druhý den ráno znovu trochu pršelo a pak jsme se dozvěděli tu hroznou zprávu, že právě spadl janovský most. Musím vám říct, že mráz po zádech mi běhal ještě několik dní a o to víc, když jsme pak spadlý most viděli na vlastní oči....

Ale pojďme dál...v protikladu k velkoměstu Milánu jsme si naplánovali cestu na jih do rybářské vesničky Portofino. Musím se přiznat, že do té doby jsem o tomto místě nikdy neslyšela. Jak jsme ale plánovali naše cesty, zjistili jsme, že všichni Portofino vyzdvihují do nebes a kdo nebyl v Portofinu, jako by nebyl. Dočetla jsem se dokonce, že letos zde pobývalo mnoho celebrit, např. Sarah Jesica Parker, Ben Stiller a další. Výjimečnost tohoto místa se potvrdila už cestou klikatými silničkami, kdy jsme již pár kilometrů před vesničkou potkávali jedno auto za druhým odstavená na kraji silnice a davy pěších mířících do přístavu. Posledním utvrzením, že se jedná o exkluzivní místo byl parking, za který po nás chtěli 12 EUR za 2 hodiny!! To už jsem pochopila, proč tolik lidí raději zaparkovalo kilometr daleko někde u silnice. Jen jsme vešli do toho turistického mumraje, otevřely se před námi úzké malebné uličky s typickými domky, které však ve svém nitru ukrývaly nejluxusnější obchody se všemi modními značkami. Občas někde místo kožených kabelek nabízely předražené suvenýry a směrem k přístavu přibývalo restaurací různého zaměření, které se z příchozích snažily vytěžit zbytek peněz, který jim ještě po nákupu módních hadříků zbyl. My jsme ale byli připravení, takže jsme si na lavičce dali doma připravené toasty a pak si koupili alespoň vynikající zmrzlinu. Já jsem si jako suvenýr koupila domácí tříbarevné těstoviny a až je budu doma vařit, měla bych je připravit minimálně s krevetami nebo chobotnicí, abychom si připomněli charakter tohoto místa. Portofino je opravdu velmi malebná rybářská vesnička, kde je radost se procházet, ale od té doby, kdy davy lidí začaly psát na tripadvisor, jak je to tu skvělé, se to trochu zvrhlo a často přítomné celebrity už jenom dokonaly zkázu tím, že se z vesničky stala ždímačka peněz. No ale nechci zbytečně soudit, příležitosti vydělat si peníze se chytne logicky asi každý.


Přístav, kde původně kotvily asi jen malé bárky se změnil v přehlídku luxusních jacht za nepředstavitelné peníze...mají zde dokonce i VIP port, kudy jezdí pouze ti vyvolení. Jsem moc ráda, že jsem toto malebné místo viděla a zároveň si představuji, o kolik malebnější by bylo, kdyby zde tak viditelně neprobíhala honba za každým euro, které může z turistů vypadnout.

Na cestě z Portofina domů jsme ještě navštívili nádhernou Vilu Durazzo, respektive její zahrady. Vstup je zdarma a proto se rozhodně vyplatí vejít. Uvítají vás krásné zahrady plné keřů a palem a ještě se vám nabídne nádherný výhled na městečko Santa Margherita Ligure. Je tam i bazének plný želv, což bylo něco pro naši dceru :) Oproti Portofinu plném turistů byla toto klidná oáza a balzám na duši.


Snad vás to moje psaní baví, protože pro vás chystám další díl, zážitků je totiž hodně :)

úterý 28. srpna 2018

Naše cestování po severní Itálii - část 1.

Tuto cestu jsme chtěli uskutečnit už několik let, ale nikdy nebyl dostatek času a pak přišlo miminko, tak se plán opět odsunul. Letos to ale konečně vyšlo a vy můžete níže posoudit, jak se nám naše cesta vydařila. Existovala ještě jedna ambicioznější verze, kdy jsme chtěli jet až do Toskánska, ale vzhledem k tomu, že jsme cestovali s 20 měsíční dcerou, museli jsme to upravit tak, aby to vyhovovalo především jí. Naším cílem byl Janov (konkrétně  Bogliasco 5 km od něj) a z této základny jsme chtěli podnikat různé výlety. V druhé polovině cesty jsme se pak chystali na několik dní posunout víc na sever do Padovy s tím, že cesta domů pak už bude trochu kratší.


Na cestu jsme vyrazili pozdě večer, abychom cestovali na noc a naše Ema tak mohla většinu času prospat. Dalším důvodem byla i mnohem nižší teplota v noci, menší provoz a žádné zácpy. Ukázalo se to jako velmi dobrý nápad, protože cesta opravdu proběhla bez problémů. Zvolili jsme trasu přes Plzeň, Mnichov, Brenner, Bolzano a pak směrem domů na Janov. V Německu se žádné mýtné neplatí, ale v Rakousku si musíte koupit 10 denní známku. Navíc je pak ještě několik úseků, kde musíte zaplatit extra mýto (právě například Brennerský průsmyk). No a pak přichází Itálie, která je pro motoristy bohužel docela drahá, protože nejen, že je drahý benzín, ale drahé je i mýto, které musíte na dálnicích platit. Existují samozřejmě i rychlostní silnice, kde se mýto neplatí, ale je dobré si cestu naplánovat a zjistit, zda se vám vyplatí ušetřit 2 hodiny času nebo 10 euro. My jsme raději šetřili ten čas a sice je to drahé, ale síť a kvalita dálnice je v Itálii opravdu na dobré úrovni a cestuje se velmi příjemně. My jsme na předběžný odhad našich výdajů za mýto využili portál autostrade.it, kde vám po zadání trasy spočítají náklady, což je užitečný pomocník.




Dost bylo o cestě, teď už se přesuneme do Itálie, do našeho prvního ubytování Agriturismo Le Pale v Bogliascu (foto výše). Tohle kouzelné místo jsme našli přes internet vlastně náhodou a hned si ho zarezervovali. V dubnu už měli pro nás poslední apartmán, ale přesně ten, který jsme chtěli. Le Pale je magické místo ukryté v kopci plném olivovníků, s terasami na kterých najdete skleníky s různými plodinami. Do poloviny kopce vás vyveze auto, které má ale i na jedničku co dělat, aby takový kopec a zatáčky vůbec zvládlo. Druhá polovina kopce, přímo do ubytování už je pouze pro pěší a čeká vás tu hezkých 135 schodů (ano, dali jsme si tu práci to spočítat) a pak nádherná oáza a božský výhled. Pro zavazadla tu vybudovali roztomilou zubačku, takže se nemusíte bát, že se s kufry budete tahat pěšky. My jsme byli ubytování v krásném apartmánu Gardenia, který měl z okna ložnice výhled na moře a hlavně jsme měli jako úplně jediní soukromou terasu, kde kromě stolku se židlemi byly i dvě lehátka a slunečník. I z terasy byl částečný výhled na moře. A řeknu vám - ty snídaně, večeře a sklenka vína na téhle terase - to je prostě ráj. Určitě si nepředstavujte, že jsme byli v nějakém luxusu, ale vše bylo útulné a čisté a vybavením i okolím jsme si připadala, jak když jsme přijela na prázdniny ke staré italské tetičce. Prostě jako doma a to bylo na tom nejlepší. Majitelé byli také velmi příjemní a srdeční lidé a za příplatek nabízeli snídaně i večeře. My jsme toho ale nevyužívali a vařili si sami (když jsme měli tak krásnou terasu, že) nebo se stravovali někde venku. Jako bonus má Agriturismo Le Pale krásný menší bazén s nezapomenutelným výhledem a také dětské hřiště i vnitřní dětský koutek. To byla vlastně i taková naše podmínka, protože jsme chtěli, aby měla i dcera možnost nějakého vyžití. A řeknu vám - houpat se na houpačce a z překrásného kopce koukat na moře - to si nechám líbit :) Tohle ubytování rozhodně není pro každého, ale komu nevadí trochu chodit a za to miluje klid a krásné výhledy, tak tady bude správně.


No a už je na čase začít vyprávět také něco o tom, co jsme viděli. Celá pobřežní oblast kolem Janova je moc hezká. Stačí se jen projíždět autem silnicí podél moře, koukat na malebné domky i honosnější vily a srdce vám poskočí. Od Janova jsem zase tolik neočekávala, ale moc mile mne překvapil. Město má nádherný přístav (což samozřejmě souvisí s dlouhou historií), kde se zajímavě doplňuje stará, původní architektura s tou novou a velmi moderní. Hned v přístavu je Akvárium (myslím snad největší v Evropě), které jsme navštívili a moc si to užili. Vstup pro dospělého stojí 26 EUR, ale vyplatí se to, protože k vidění je hodně. Nejvíc se mi asi líbilo velké akvárium s kapustňáky a pak panoramatické akvárium s delfíny - to je balzám na duši. A taky mne překvapil malý bazének, kde jsou ryby (např. rejnok), na které se můžete sáhnout. Prohlídka vám zabere nejméně 2 hodiny. My se kvůli Emě nemohly všude dlouho zastavovat, jinak by jí to přestalo bavit.
Janov má dále historickou část zapsanou v seznamu UNESCO, za zmínku rozhodně stojí třeba slavné náměstí Ferrari s krásnou fontánou, která vynikne hlavně v noci. Zjistili jsme také minimálně 3 vyhlídková místa na celé město a přístav, ale neměli jsme čas všude zajít. Hned poprvé, co jsme v Janově byli jsme ve starém přístavu - Porto Anntico narazili na přistěhovaleckou čtvrť. Většinou se jednalo o černochy, ale bylo tam i plno Indů a Pakistánců, kteří buď měli svoje obchůdky nebo prodávali zboží rovnou na ulici. Někteří byli klasicky dotěrní a cpali vám zboží přímo do ruky a pomalu vás nutili koupit. Píšu to proto, že mě situace italských migrantů celkem zajímá. Myslím si, že Itálie to musí mít velmi složité, když právě do této země logicky proudí nejvíc uprchlických člunů z Afriky. No a když trochu přeskočím, potkávali jsme černochy během našeho cestování vlastně všude a docela hojně. Většinou se ale jen poflakovali nebo prodávali napodobeniny kabelek na dlažbě u metra. Každý si o tom musí udělat názor sám... To jsem ale trochu odbočila a teď už zase k cestování.



Jak jistě někteří z vás ví, já jsem hlavně milovnice Řecka a v Itálii jsem byla naposledy se základní školou v Caorle. Mnoho věcí mne tedy celkem překvapilo a nutně jsem je musela porovnávat s tím, co znám z Řecka. Velký šok pro mne byla zkušenost s plážemi. My se za celý 11 denní pobyt koupali v moři asi 3, z toho 2 dny jsme u moře strávili většinu dne. Chtěli jsme tedy kvůli pohodlí lehátka a hlavně slunečník i kvůli Emě. Já jsem zvyklá z Řecka, že set dvou lehátek a slunečníku stojí max. 10 EUR. No a tady, na malé pláži v městečku Recco jsme nejlevnější set našli za 20 EUR, ve vedlejším podniku měli u baru ještě bazén a tam chtěli rovnou 35 EUR za set!!!! No to byl pro mne šok, který se následně ještě prohloubil, když jsme zjistili, jak příšerná je to pláž, plná velkých kamenů ve vodě. Voda byla i celkem špinavá, musela jsem se jít po každém koupání osprchovat od řas. I za takovou cenu lehátek a kvalitu pláže bylo ale všude docela plno. Tohle městečko bylo nádherné na večerní procházku a večeři na břehu moře, věděli jsme ale, že tady už se znova rozhodně koupat nebudeme. Příště jsme tedy zkusili štěstí na pláží v Sori. Zaparkovat někde se ukázalo jako nadlidský úkol a sehnání lehátek i se slunečníkem stejně tak. Nakonec se ale podařilo, i když opět za šílené ceny. Tentokrát jsme měli set na pláži za 24 EUR, ale pláž byla hezká, voda čistá a u baru byl ještě velký dětský bazének, kde si naše dcera celkem vyhrála. Stejně se ale neodpustím připomínku, že v Řecku jsou pláže mnohem hezčí a voda průzračná a většinou chtějí kolem 6-10 EUR za set, někde se platí pouze konzumace. Vše je ale pouze otázkou nabídky a poptávky a dokud budou lidé ochotní toto platit, tak si to Italové budou kasírovat...

O dalších místech, které jsme navštívili napíšu již brzy v 2. části