pátek 14. září 2018

Naše cestování po severní Itálii - 3.část

Seriál o našem italském dobrodružství pokračuje a já doufám, že jste se ještě nezačali nudit. Dnes musím začít vyprávění místem, které patřilo k těm nejkrásnějším, co jsme navštívili. Jedná se o perlu ligurského pobřeží - oblast Cinque Terre. V doslovném překladu tento název znamená "Pět zemí" a to proto, že je jedná o pět malebných vesniček nedaleko od sebe vystavěných na strmých útesech.  Konkrétně jde o vesničky: Riomaggiore, Manarola, Corniglia, Vernazza a Monterosso. Místo je součástí dědictví UNESCO a širší okolí je také národním parkem Cinque Terre.


Jak už jsem řekla, vesnice jsou opravdu vetknuty do strmých skal, takže doprava autem je velmi složitá a nepohodlná. Navíc v místě není mnoho parkovacích míst, takže návštěvu autem rozhodně nedoporučuji. Na druhou stranu ale všech 5 míst propojuje železnice, kdy koleje často vedou dlouhými tunely vytesanými to útesu. To mne velice překvapilo, jak dobře tu železnice funguje. Jízda vlakem je tedy jedním ze způsobů, jak se sem vůbec dostat. Další způsob, který jsme využili i my, je plavba lodí. Autem jsme dojeli do většího města Porto Venere a zde koupili denní lístek na loď (za 32 EUR), která pendluje celý den mezi jednotlivými vesničkami. Můžete vystoupit, kde chcete a pak zase na loď nastoupit. Z moře není přístupná pouze Corniglia, která sídlí vysoko na útesu a vůbec nemá přístav.


Mě osobně se nejvíce líbily vesničky Riomaggiore a Manarola. V Manarole jsme nakonec vystoupili a užili si tam pár hodin čilého turistického života. Možná vám název vesničky nic neříká, ale vsadila bych se, že jste ji už někdy někde na fotce viděli. Patří totiž k velmi často fotografovaným místům. Samozřejmě musíte počítat s tím, že v letní sezóně je tu hodně nabito, protože se jedná o atraktivní místo. Stejně tak i ceny se pohybují výše. Ale s tím se nedá nic dělat, můžete se na to pouze připravit. My si třeba na cestu připravili zapečené toasty a vychlazené pivko jsme si koupili v supermarketu. Pak jsme si prostě na oběd sedli na lavičku, pozorovali dění okolo a měli se skvěle. Peníze ušetřené ze předraženou pizzu jsme potom využili smysluplněji při dalším poznávání.
Ty nádherné výhledy, které jsem za celý den měla možnost vidět, budu mít před očima ještě dlouho a doufám, že v paměti napořád. Jestli budete v Itálii někde relativně poblíž, nesmíte toto místo vynechat. Věřím, že před a po sezóně je to tu ještě kouzelnější než v nabitém srpnu.
Riomaggiore

Monterosso

Corniglia

Manarola


Po týdnu stráveném v naší základně u Janova jsme měli naplánovaný přesun severovýchodním směrem do Padova. Po cestě jsme se zastavili na pár hodin ve Veroně a tohle město mne také moc potěšilo. Je mi líto, že jsme měli tak málo času, protože jsme vůbec nestačili vidět vše, co jsme chtěli (např. koloseum). Původně jsme si mysleli, že se sem ještě třeba vrátíme jiný den, ale čas pádil jak stádo splašených koní a už jsme se k tomu nedostali. Jako správní turisté jsme tedy alespoň rychle prošli historické centrum, které je opravdu dech beroucí a nádherné. Musím zmínit náměstí Piazza delle Erbe (Zelný trh) a nedaleký dům patřící rodině Capuletů (Casa de Giulietta), kde se nachází proslulý Juliin balkón. Dovnitř domu jsme ale nešli. Zůstali jsme pouze na nádvoří, protože davy turistů nám nebyly moc příjemné. Památek a historických staveb je ve městě opravdu hodně, ale nebudu vyprávění zdržovat jejich výčtem. Spíš mne překvapilo, že v takovém místě, kde historie přímo dýchá je opět tak velká koncentrace obchodů s luxusní módou. Mraky a mraky obchodů všech možných značek na nás vykukovaly na všech hlavních turistických tazích. No jo, Itálie je prostě země s módou spojená, takže ji člověk najde všude, i tam, kde by ji nečekal. Já jsem ale spíš vyhledávala malé obchůdky s místní gastronomií a to mne Veroně také potěšila. Našla jsem několik krásných míst s místními lahůdkami a hlavně domácími těstovinami všech možných druhů. Více o dobrůtkách, které jsem si pořídila vám ještě napíšu později.

Druhým místem, kde jsme byli ubytování byla Padova, jak už jsem zmínila dříve. Zde jsme na rozdíl od předchozího venkovského sídla bydleli v masovém hotelu Best Western. Pokoje byly krásné a pohodlné a snídaně přímo královská a přitom levná. Padova je univerzitní město a navíc jsme sem přijeli těsně po významném svátku. Takže celé město bylo doslova vymetené, protože studenti ještě měli prázdniny a místní užívali volna někde mimo. Musím říct, že tak prázdné město jsem snad ještě neviděla. Mimo centrum člověk těžko potkal živáčka a v centru by se lidé dali pomalu spočítat na prstech ruky. Padovu asi nebudu dávat na svůj seznam top navštívených míst, ale i tak je zde plno zajímavého k vidění. My jsme třeba byli navštívit nejstarší botanickou zahradu v Evropě s krásnou venkovní a ještě hezčí skleníkovou expozicí. Vstup stál 10 EUR, tak jsme přemýšleli, zda vůbec jít dovnitř, ale nakonec jsme šli a užili si to. Jednou z největších turistických atrakcí ve městě je bazilika svatého Antonína, která působí opravdu majestátně. Dozvěděla jsem se, že se řadí vůbec k nejvýznamnějším chrámům v Itálii.  Aby to naše cestování nebylo jen suché obcházení památek, museli jsme si to čas od času zpříjemnit posezením v nějakém pěkném místním podniku. A v Padově jsme úplně náhodou narazili na restauraci s malebnou zahrádkou ve stínu a zurčícím potůčkem hned vedle. A dítě navíc v tu dobu spalo v kočárku, takže bylo jasno. Tento oběd byl asi nejlepším jídlem za celou naší dovolenou - poctivé, chutné a domácí.
Aby to naší dcerce Emě nebylo líto, našli jsme jí krásné hřiště (a byli jsme tu byli opět sami), kde byl dokonce i výběh se slepicemi a husami, takže o zábavu bylo postaráno. Zaujalo mne, že v Padově jezdí tramvaje, které ale vypadají jako trolejbusy. Proud je totiž veden kolejí v zemi, vozy mají kola a nemají trolej. Takhle hezky to mají vymyšlené, aby natažené dráty nehyzdily místní historické centrum. No třeba se tento vychytaný systém někdy dostane i do Čech :)




Z Padova to vůbec není daleko na jih Lago di Garda. Původně jsem se sem ani nechystali, ale když jsme si uvědomili, že jsme opravdu blízko a už nemáme moře, tak musíme vidět alespoň jezero :) Já jsem od mnoha kamarádů už několikrát slyšela na Lago di Garda samou chválu, ale pro mne samotnou to nikdy nebylo nějaké MUST SEE místo. Když jsme ale dorazili na místo a viděla jsem tu nádheru, věděla jsem, že jsem se spletla a že toto místo rozhodně za navštívení stojí. My jsme vyjeli po obědě a zamířili do Peschiera del Garda, což je letovisko na jihu jezera a pro nás to bylo časově nejvýhodnější místo. Lago di Garda je opravdu velké a obklopuje ho opravdu hodně vesniček a letovisek. O těch ostatních vám bohužel nic neřeknu, ale Peschiera del Garda se mi zalíbila velmi. Na mne to působilo, že jsem u moře, i když moře bylo bůhví jak daleko. Hned jsme se šli vykoupat a čekali chladnou vodu. Překvapilo mne ale, jak byla příjemně osvěžující, vůbec ne studená. Osušky jsme si prostě hodili na zem u takového improvizovaného vstupu do vody a po koupání seděli na kamenech. Musím však říct, že to snad byla lepší koupačka než tenkrát na pláži za 20 EUR :D Ta scenérie a hory tyčící se majestátně na obzoru jsou opravdu působivé. Po koupání to chtělo nějaké osvěžení a tak jsme našli místní hospůdku hned u břehu jezera a vychutnávali si západ slunce spolu s vychlazeným pivkem a dobrou pizzou. Z Peschiery del Garda jsme odjeli až po setmění, ale cesta domů byla docela rychlá a každá minuta u jezera stála za to. Rozhodně se sem chci někdy vrátit, abychom mohli celou oblast lépe prozkoumat.


Naše dobrodružství už se pomalu blížilo do finále a poslední highlight na cestě byly Benátky. Já i můj muž už jsme v Benátkách kdysi byli (každý zvlášť), ale moje mamka, která byla s námi, tam nebyla, tak jsme byli zvědaví na její reakce. Ono s těmi Benátkami je to složité - často je lidé milují nebo nenávidí. Já tedy patřím asi někam doprostřed. Líbí se mi ty úzké uličky protkané kanály - vždy si říkám - proboha, jak někdo mohl postavit takové město na vodě na kůlech? :) I architektura je zde nádherná a najdete tu mnoho výjimečných budov (např. na známém náměstí San Marco). Na druhou stranu popularita Benátkám moc neprospívá. V sezóně je zde přelidněno a draho. Místní se honí hlavně za výdělkem. To velmi ubírá na atmosféře a prožitku. Chcete se projet gondolou? Tak si připravte 80 EUR. Mne to tedy nikdy nelákalo, ale i kdyby jo, tak tolik peněz bych za to rozhodně nedala. To si raději dojdu na pořádnou večeři s mořskými plody.
Nechci tady ohledně Benátek vyprávět o pamětihodnostech, to si určitě každý může vyhledat sám. Raději se s vámi podělím o jeden špatný zážitek a smutnou zkušenost, která byla ale naštěstí za celou naši dovolenou jediná. Pokusím se to hodně zkrátit, protože ta historka je na román.

Protože Benátky jsou od Padovy (kde jsme bydleli) cca 20 minut a v Benátkách se špatně parkuje, rozhodli jsme se, že pojedeme vlakem. Na nádraží byly pouze dvě klasické prodejní přepážky, ale mnoho automatů na koupení lístků. Tak jsme ho využili i my a koupili si lístek (za 3,45 EUR jedna cesta). Jedeme vlakem a asi v půlce cesty nám začala nějaká Italka nadávat, že překážíme kočárkem v chodbičce. To byla sice pravda, ale vše tam bylo hrozně úzké a i složený kočárek by tam překážel stejně. Italka očividně docela dobře mluvila anglicky a pustila se do nás až to nakonec vyústilo v to, že prý co se cpeme do Itálie, že máme raději zůstat doma. V tu chvíli jsme dorazili na nádraží v Benátkách, které se jmenovalo Venezia Mestre, stejně jako jsme měli na lístku. Pochopili jsme, že jsme ještě na pevnině a že ty pravé turistické Benátky to ještě nejsou. Na světelné tabuli jsme zjistili, že další zastávka, kde vlak končil je Venezia Santa Lucia. Došlo nám tedy, že to je stanice, kam potřebujeme, ale zároveň nám došlo, že lístek máme pouze do stávající stanice. Riskli jsme to, nevystupovali a jeli dál, s tím, že si když tak lístek koupíme ve vlaku u průvodčího. Pár minut před zastavením teprve přišel průvodčí a hned začal nadávat, že nemáme lístek až do finální stanice a začal vyhrožovat pokutou 200 EUR. Snažili jsme se mu vysvětlit, že je to omyl, že jsme se spletli a že samozřejmě částku do naší stanice doplatíme. To prý nejde a my jsme podvodníci. I když jsme s sebou měli kočárek s malým dítětem a bylo jasné, že nejsme žádní bezdomovci, byl neoblomný, nepříjemný a nadával na nás. Korunu tomu nasadila ta Italka, která vystupovala a začala se nám smát, že prý dobře nám tak a ještě na nás průvodčímu v italštině začala žalovat. Byla to smutná situace, když vidíte, jak se k turistům, kteří jim přinášejí do země peníze, chovají. Můj muž se snažil všemožně argumentovat a být slušný, ale ruce se mu svíraly v pěst. Nakonec nám dal průvodčí každému pokutu 35 EUR (připomínám, že lístek stál 3,45 EUR). To už se manžel neudržel a začal na něho křičet a nadávat, stejně jako průvodčí nadával nám. Kvůli malé dcerce jsme ale nechtěli riskovat nějaké pletky s místní policií a tak jsme náš boj raději vzdali. Rychle jsme zaplatili a svižně odešli, protože nám z těch lidí bylo vážně špatně. Čert vem peníze, ale na tu jejich aroganci jen tak nezapomenu.



Cesta autem domů už byla o něco kratší než cesta tam, protože jsme už byli severněji. Opět jsme vyjeli odpoledne a dorazili v noci. Vše naštěstí probíhalo dobře, ale hned po přejetí českých hranic nás přivítaly uzavírky, zúžení silnice atd. Však to všichni znáte. Po projetí tolika kilometrů mimo republiku si už člověk trochu zvykl na nějaký standard silnic....no a bylo nám líto, že u nás se toho asi jen tak nedočkáme. Ale měla bych moje povídání zakončit pozitivně už jen proto, že celá naše dovolená rozhodně pozitivní byla a vlastně téměř vše se vydařilo. Zážitků máme milion a díky tomu, že je tady sepisuji na ně jen tak nezapomeneme. Jako z každé lepší dovolené, tak i teď se chystám udělat fotoknihu, ale fotek je spousty a to ze tří zdrojů. S mojí energickou dcerou, která spí přes den hodinu se k tomu dostanu asi až po večerech, takže si dávám úkol, abych to stihla aspoň do Vánoc. Co myslíte, zvládnu to? Vy, co také vytváříte fotoknihy určitě víte, že to není jednoduché a sežere to velké množství času, ale výsledek pak stojí za to.


A na závěr ještě jeden vtip na pobavení. Po celé Itálii prodávají poštovní známky (1,30 EUR), které mají QR kód a vy si tak pomocí kódu můžete vystopovat, kde se váš poslaný pohled právě nachází a jestli už byl doručen příjemci. Pohledy jsme poslali hned druhý den pobytu v Itálii, neustále jsme je "trackovali" a pořád se ukazovalo, že nebylo doručeno. Po 14 dnech, kdy jsme se vrátili do Prahy, už mě to přestalo bavit a pohled stejně nikdo nedostal. Ačkoliv jsme posílali pohledů hodně a z různých míst a v různé dny, všechny shodně došly domů až 14 dní po našem návratu. Takže trvalo měsíc než došly k adresátům. Ale hlavně, že si je můžete vystopovat :D

P.S. Komu to nestačilo, tak ještě chystám článek, kde ukážu dobrůtky, které jsem si z Itálie přivezla :)

4 komentáře:

  1. ...super... je vidět, že zážitků je spousta 👍👍👍

    OdpovědětVymazat
  2. och, to muselo byť super! krásne zábery a krásny článok plný skvelých zážitkov! hneď by som si zbalila kufor a šla tiež! :).
    my sme s priateľom plánovali rakúsko + sever talianska, ale nejak nám to tento rok veľmi nevyšlo... ♥.

    OdpovědětVymazat