čtvrtek 14. listopadu 2019

Roadtrip po Itálii 2019 - Toskánsko

Od naší letní dovolené v Itálii už utekla neskutečně dlouhá doba a občas mi připadá, že už je to minimálně půl roku, ale konečně jsem se rozhodla dopsat poslední kapitolu našeho letošního putování. Aspoň si touto cestou při psaní trochu osvěžím vzpomínky a zlepším náladu, protože kdykoliv si na naši dovolenou vzpomenu, hned je mi lépe. A teď, když už nám zima klepe na dveře, bych se do slunné Itálie chtěla vrátit víc než kdykoliv předtím.


Dostávám se konečně k poslední fázi naší cesty, kdy jsme se z Neapole vydali na dlouhý, celodenní přejezd do naší poslední destinace, do Toskánska v severní části Itálie. Přesnou lokalitu pobytu jsme nakonec vybrali až na základě dokonalého ubytování, které jsme náhodně objevili na internetu. Lidově řečeno bych řekla, že jsme byli ubytování uprostřed ničeho, ale to jsme věděli a vlastně jsme za to byli rádi. Jelikož jsme měli svoje auto a mohli se volně pohybovat, nijak nás to neomezovalo a spíš naopak jsme velmi ocenili ten rajský klid všude okolo. Ráda bych ještě zdůraznila, že přesun z jihu Itálie na sever představuje obrovský rozdíl v mnoha ohledech. Změní se ráz krajiny, mentalita místních obyvatel, chování lidí na silnicích a třeba i ceny. My, kteří jsme poslední týden trávili v bláznivé Neapoli ,jsme místní klid a hlavně všudypřítomné zelené kopce ocenili jako hřejivý balzám na duši. Člověk by skoro řekl, že je v jiné zemi.

Ale teď zpět k našemu ubytování, které se nacházelo necelých 60 km od Florencie v Borgo Alla Collina. Jak jsem již zmiňovala v předchozích dílech vyprávění, vždy upřednostňujeme nějaké nemasové ubytování místního charakteru a usedlost Quata Tuscany Country House tyto naše představy naplnila na 150 %. Zamilovali jsme se do fotek toho místa už přes internet a doufali jsme, že skutečnosti bude alespoň částečně odpovídat zmíněným fotkám. Nakonec jsme dostali ještě více, než jsme čekali a bez nadsázky mohu říct, že to bylo jedno z nejmalebnějších míst, které jsem kdy navštívila.



Po namáhavé cestě z Neapole jsme do Quata House dorazili až pozdě večer, ale milý pan majitel na nás po dohodě bez problémů čekal, aby nás rychle ubytoval. Jen co jsme stačili vybalit pár nezbytností a uspali dceru, rozložili jsme se s lahví místního vína na terase a kochali se absolutním klidem a výhledem do okolí. A když říkám klid, tak myslím opravdu klid, protože (jak jsme později zjistili) jsme v celém areálu byli kromě dvou jiných párů zcela sami. Další den jsme si užívali líné ráno a později jsme vyrazili autem na obhlídku okolí, což zahrnovalo několik blízkých vesniček, kde na vás dýchla pravá místní atmosféra a turistů člověk potkal pomálu.

Moc se nám líbila malebná vesnička Poppi, které dominuje kamenná středověká tvrz. Takových tu v okolích potkáte vlastně docela dost. Byli jsme se nahoře u hradu podívat a ten výhled do krajiny byl opravdu nezapomenutelný. Dýchal na mne klid a mír všudypřítomné panenské přírody okolo a ty obrazy se mi vryly nadlouho do paměti. Vždycky jsem podle fotek věděla, že se mi bude v Toskánsku líbit, ale teprve tady, v těch malých vesničkách, jsem pochopila, proč tolik lidí tento region fascinuje.
V Poppi jsme navštívili ještě maličkou zoologickou zahradu, abychom udělali radost i dceři. Nevím, zda to bylo výší vstupného, které je mimochodem stejná jako v ZOO Pražské, ale uvnitř jsme téměř nepotkali živáčka. Ačkoliv nám to prázdno nejdřív přišlo divné, nakonec jsme si to velmi užili, protože jsme si připadali jako v soukromém parku. Bonusem pro naši dceru pak bylo velké dětské hřiště a retro autodrom s autíčkama.
Nutností bylo také ochutnat místní toskánskou gastronomii. Stačili jsme toho sice vyzkoušet méně, než jsme plánovali, ale lepší něco nežli nic. Nejvíce jsme si užili večeři v místní osterii (restauraci), v v městečku Poppi. Seděli jsme venku, měli jsme výhled na místní hrad a užívali jsme si kouzlo okamžiku a to, že člověk nikam nespěchá a jen se může kochat a vše si krásně vychutnávat. Já s manželem jsme se drželi s výběrem jídla spíše při zemi, ale moje mamka se toho nebála a objednala si místní (toskánskou) specialitu - jídlo Trippa, což jsou dršťky vařené ve vývaru. Já tedy nejsem nějaký velký odpůrce dršťek, ale na druhou stranu je ani nevyhledávám. Když jsem ale ochutnala od mamky, musím říct, že mě jídlo velmi mile překvapilo svojí chutí a klidně bych ho nakonec snědla celé. Nesmíte mít prostě předsudky k novým chutím, které neznáte.
Hrad v Poppi
Zoo Poppi
Místní specialita - Trippa


Na naší cestě Toskánskem jsme samozřejmě nemohli vynechat Florencii, kde jsme strávili jeden celý den. Je to opravdu nádherné město, architektonický skvost a chlouba renesance. Krásný pocit mi ale trochu narušovaly nekonečné davy turistů, což je ale v takovém místě logické.
Jestliže máte málo času, tak jako jsme měli i my, stihnete ty nejlepší místa ve městě vidět za jediný den. Když budete mít ale času více, vše si projdete a užijete ve větším klidu. Jsem velmi ráda, že jsem Florencii mohla konečně vidět, ale když se na to podívám nyní zpětně s odstupem, tak musím přiznat, že na mne přeci jen trochu více zapůsobily ty malé, neznámé vesničky, které si žijou svým vlastním životem. Více už asi k Florencii dodávat nebudu, protože si myslím, že jiné cestovatelské weby dokážou památky a další místní krásny popsat asi lépe než já, která jsem zde strávila jen jediný den.

Nevím, kolik z Vás dočetlo po předchozích třech dílech až sem, ale já už jsem se svým vyprávěním opravdu u konce. A jak tu celou naši letošní cestu hodnotím? Bylo to opět skvělé dobrodružství plné kontrastů a my všichni jsme si to užili na maximum. Jih byl divoký, nespoutaný a plný slunce a Toskánsko naopak nabídlo klidnou atmosféru vybízející k relaxaci a to vše s nepopsatelným místním kouzlem.
Chtěli byste to všechno popsat trochu podrobněji a do detailů? Tak se vraťte zase k prvnímu dílu :)







úterý 24. září 2019

Tuňáková pomazánka

Konečně po delší době mám pro Vás nový recept. Léto bylo spíše ve znamení mých cestopisných článků, ale už se zase pomalu vracím k jídlu a začínám raději hezky zlehka a opatrně, receptem na pomazánku. Přiznám se, že u nás doma pomazánky nemáme moc často, ale máme několik oblíbených. Mezi absolutní špičku patří vajíčková pomazánka mého taťky. Když chceme ale doma něco rychlejšího a jednoduššího, zvolím tuto tuňákovou, která mi přijde o něco jemnější než klasická rybičková pomazánka.
Pomazánka je opravdu hotová raz, dva a když jí podáváte s oblíbeným čerstvým pečivem a domácí zeleninou, není už nic, co by tomu chybělo.


Suroviny:
konzerva kvalitního tuňáka ve vlastní šťávě (80 - 100 g)
200 g žervé
2 domácí vajíčka
2 jarní cibulky
1 lžíce panenského olivového oleje
sůl, pepř,
citronová šťáva podle chuti

Postup:
Vajíčka uvaříme ve vodě s trochou octa natvrdo, oloupeme skořápku a necháme zcela vychladnout. Jarní cibulku nakrájíme nakrájíme na kolečka i s kusem zelené části. 
Tuňáka slijeme a necháme okapat. Poté dáme do robotu společně tuňáka, žervé, vajíčka a polovinu cibulky a olej. Vše důkladně rozsekáme a poté dochutíme solí, pepřem a pár kapkami citronové šťávy. Nakonec do pomazánky vařečkou přimícháme zbývající cibulku tak, aby pomazánka získala pěknou strukturu. Servírujeme na toastu nebo s čerstvým pečivem.



čtvrtek 5. září 2019

Roadtrip po Itálii 2019 - Amalfinské pobřeží

Tentokrát mi to trochu trvalo, ale konečně jsem se dostala ke třetímu pokračování mého cestopisu. Ti z vás, co četli předchozí díl vědí, že jsem skončila vyprávění u Neapole. Ale během našeho pobytu v Neapoli (Sorrentu) jsme toho samozřejmě chtěli vidět mnohem víc. Jedním z nejkrásnějších míst, které v oblasti můžete navštívit je Amalfinské pobřeží, které se táhne cca 40 km na jih od Neapole a je typické svými vysokými skalisky a kopci, které strmě padají až k mořské hladině. Díky přírodní kráse a také nevšední architektuře městeček je zapsáno i na seznam Světového dědictví UNESCO. Nejznámější a nejnavštěvovanější městečka jsou rozhodně Positano a Amalfi, ale na pobřeží najdete celkem 10 městeček.


Protože naše cesta byla opravdu nabitá, věnovali jsme cestě po Amalfinskému pobřeží pouze jeden den. Jak už mohu nyní hodnotit, dá se to v pohodě zvládnout, ale když budete mít možnost strávit na těchto místech více času, určitě nebudete litovat. My jsme vyjeli ráno ze Sorrenta a první zastávkou bylo městečko Positano, což je za mne rozhodně TOP. Ta krása se nadá popsat slovy a ani fotky nedokážou zachytit to, co jsem viděla svýma očima. Protože výjimečnost tohoto místa se samozřejmě brzy rozkřikla, musíte počítat s tím, že turistů je tu celkem dost. Na druhou stranu jsem to ale čekala horší a vlastně mohu říct, že jsem množství lidí nebylo takové, aby to ve mne vyvolávalo negativní pocity (což se mi třeba na jiných místech stává). Městečko je položeno v kopcích, uličky jsou tu úzké, místa málo a aut mnoho - z toho vyplývá, že parking tady není jednoduchý. Tedy, jak se to vezme - chcete-li zaparkovat na veřejném parkovišti za drobný peníz, musíte mít velké, ale opravdu velké štěstí. Jinak je tu dost soukromých, tzv. vallet parkingů, kde zaparkujete jednoduše, ale musíte počítat s cenou 7 EUR za hodinu? Že je to hodně? Ano, to je, ale my jsme měli na cestování pouze jeden den a nechtěli jsme ztrácet čas hledáním volného parkování. Kdo chce ušetřit, musí se se obrnit trpělivostí a hledat......
Ale teď už k samotnému místu. Pro nás to byl takový balzám na duši (i přes přítomné turisty) a líbilo se nám procházet křivolakými uličkami, kochat se nádhernými výhledy na moře a vychutnávat dobrůtky z místní cukrárny a bistra. Ano, je tu dráž, ale já to vlastně docela chápu - poptávka dělá nabídku. Ráda bych udělala takové malé osobní porovnání. Loni jsme během naší cesty navštívili oblíbené a slavné městečko Portofino, kde na mne dýchala velmi zvláštní, umělá atmosféra, ve které jsme se necítili příliš dobře. Všechno bylo rádoby luxusní a značkové a obyčejný člověk si připadal až divně. To v Positanu se nic takového nekonalo, i když luxusních podniků tu potkáte také spousta. Podle mne si místo drží přátelský a přívětivý ráz, i když plno služeb a věcí si tu prostě obyčejný člověk asi nedopřeje. My jsme se v Positanu v moři nevykoupali, protože jsme to nestíhali a nebylo to na programu, ale na pláži mi neušla informace, že za 2 lehátka a slunečník zaplatíte celých 50 EUR. Ještě více mne překvapil fakt, že i za takovou cenu nemáte v ceně sprchu na pláži, kterou si musíte připlácet zvlášť formou žetonů. No jo, za krásu se prostě platí. Víc už nemá cenu říkat a doufám, že aspoň část našich pocitů lze přenést na fotky, o které se s Vámi chci podělit.



Pokračujeme po pobřeží dál směrem na městečko Amalfi a Atrani. Atrani je podle mne v podstatě součástí Amalfi, ale všude je to zmiňováno odděleně, takže se toho budu držet. My jsme částí Atrani pouze projížděli, ale tato původně rybářská vesnička určitě stojí za návštěvu. Scenérie, které se vám naskytnou jsou opravdu jedinečné. Dočetla jsem se, že Atrani si prý (narozdíl od Positana či Amalfi) uchovává svůj původní ráz a charakter a můžete si tu vychutnat opravdu autentickou atmosféru.
Amalfi je oproti Atrani o dost větší a víc turisticky zasažené. My jsme zde zastavili na krátkou procházku podél moře a kochali se dalšími krásnými výhledy a relaxovali. Rozhodně i tohle místo si zaslouží větší pozornost, protože má velmi dlouho historii a s ní spojenou architekturu. Opět se ale připravte na větší koncentraci turistů a mírně zvýšené ceny.

My jsme ve stejném dni stačili navštívit ještě městečka Minori a Majori. V Majori jsme se zdrželi na kávu a zákusek a paradoxně zde jsme měli ten největší problém s parkováním, kdy jsme půl hodiny jezdili od čerta k ďáblu než jsme našli volné místo. Zde jsou totiž ceny nepřemrštěné a (jak jsme se dozvěděli později) jezdí sem proto na koupání nebo dovolenou velké množství Italů střední třídy. Přirovnala bych to asi k tomu, že Pražák si většinou nepůjde sednout do restaurace Lávka nebo na Kampu, ale spokojí se s příjemnou hospůdkou někde ve vnitrobloku. Tak jako tak, Minori i Majori mi nepřišly jako špatná místa, ale na druhou stranu mne ničím nezaujala.




Co se týká Amalfinského pobřeží, subjektivně mohou říct, že mi nejvíc k srdci přirostlo Positano a ještě dlouho budu mít ty nádherné scenérie v paměti. Nemohu také zapomenout na úžasný obchůdek plný ručně šitých zástěr, prostírání, ubrusů, hraček...to vše šije sama velmi milá majitelka. A já jsem zde koupila ten nejlepší suvenýr - krásně barevnou plátěnou tašku na nákupy - a tak mám Positano v mysli téměř každý den :)

Když jsme naši cestu v průběhu roku plánovali a konečně si stanovili místa pobytu, věděla jsem, že se určitě musíme podívat na ostrůvek Capri, který se nachází co by kamenem dohodil od Sorrenta. Nejenom, že jsem z různých zdrojů věděla, že se jedná o kouzelné místo, ale také to byla skvělá příležitost, jak se projet lodí. Původně jsme byli přesvědčeni, že si výlet na Capri zajistíme na vlastní pěst, protože to většinou vychází mnohem levněji. Když jsme si ale udělali průzkum mezi místními cestovními agenturami, s překvapením jsme zjistili, že organizovaný zájezd, který zahrnoval i pick-up z apartmánu, vyjde výhodněji ve všech ohledech. Radím tedy všem, ať si důkladně zjistí všechny možnosti, protože tím můžete ušetřit plno peněz.




Lodě na Capri vyráží i z Neapole, ale ze Sorrenta je cesta o dost kratší. My jsme vyplouvali z malého přístavu v Massa Lubrense, který se nachází ještě trochu na jih od Sorrenta. Cesta lodí k ostrovu trvala asi 15-20 minut a v ceně tour byl i okruh podél ostrova, takže jsme mohli vidět i proslulé Modré jeskyně, na které si jinak musíte dostat zvláštní loďkou z Capri a výlet stojí 8-10 EUR. Pobřeží Capri je opravdu nádherné a můžete tu vidět mnoho skalisek, jeskyní a dalších skalních formacích, z nichž jistě nejznámější je Faraglioni rock.

A teď by možná bylo fajn říct si něco málo k samotnému Capri. Udává se, že má ostrov populaci kolem 12 000 obyvatel, ale během sezóny se na ostrově koncentruje mnohem víc lidí. Místo je totiž velmi populární a oblíbily si ho i celebrity z celého světa, které zde tráví dovolenou přímo na ostrově nebo na svých mega jachtách poblíž pobřeží. Naleznete zde pouze dvě městečka a to je Capri a Anacapri. My jsme navštívili pouze Capri, kde se nachází i hlavní přístav. Jak už je patrné z mých slov výše, na ostrově je docela draho a je dobré s tím počítat. My jsme si proto připravili vydatnou sváču a ovocný salát, abychom příliš nemuseli utrácet za jídlo. Po cestě lodí jsme byli docela vyprahlí a tak hned, co jsme vystoupili, vyhledali jsme příjemnou hospůdku a objednali si ledové točené pivo a neřešili cenu. Nakonec jsme zjistili, že za 0,4 l piva si zde účtují 7 EUR. Protože jsme ale ušetřili za jídlo, nebylo nám těch peněz tolik líto. Sedět totiž na Capri v přístavu, pozorovat moře a cvrkot okolo, to je k nezaplacení.
Hned po důležitém osvěžení jsme se vypravili k místní lanovce (2 EUR/1 cesta), která nás vyvezla výše do města a funguje jako městská doprava. Celý ostrov Capri má totiž kopcovitý ráz a lanovek je tu víc. Výhled, který se nám naskytl byl opravdu dech beroucí a kdybych okolo sebe neměla tolik turistů, tak bych se cítila jako v ráji. Nahoře jsme se prošli spletí křivolakých a úzkých uliček a chvílemi jsem si připadala jako v Řecku, tohle z Itálie moc neznám. Člověk se tu lehce ztratí, ale procházka opravdu stojí za to.
Co se týká koupání na Capri, nedokážu to moc komplexně posoudit, protože za tu krátkou dobu jsme se stačili vykoupat pouze jednou. S dítětem v kočárku jsme logicky volili nejbližší místo, pláž hned u přístavu. Jednalo se o dlouhou oblázkovou pláž, která byla podle očekávání hodně plná, ale pro naše účely to úplně postačovalo. Vstup do vody byl trochu složitější, takže ne moc vhodný pro děti, ale plavání s úchvatným výhledem na Neapol a Vesuv v dáli za to stálo. Nejlíp se asi měli ti, kteří si mohli pronajmout soukromou loďku a vybrat si opuštěnou pláž nepřístupnou suchou nohou. Takže až si příště našetříme, tak se vrátíme :)
Když můžu zhodnotit celý výlet na Capri, tak to byl opravdu krásný den s krásnými zážitky. Na to, že to byl výlet organizovaný, tak to všechno bylo velmi příjemné a nenucené a rozhodně vím, že jsme udělali dobře, že jsme nakonec nejeli na vlastní pěst, i když většinou organizované cesty nevyhledáváme.
Tím moje dnešní vyprávění pomalu končím a jestli budete mít chuť a čas, ráda se s vámi potkám ještě při vyprávění o našem pokračování cesty do Toskánska.





středa 7. srpna 2019

Roadtrip po Itálii 2019 - Neapol a okolí

Konečně jsem zase našla pár volných chvil, abych mohla pokračovat ve vyprávění o naší cestě. Minule jsem skončila naší cestou z Lago di Garda směrem k Neapoli, našemu hlavnímu cíli.
Ubytování jsme měli zajištěné v populárním letovisku Sorrento, které se nachází cca 50 km od Neapole. Možná se ptáte, proč jsme si nevybrali něco přímo v Neapoli. Důvodu je více. Chtěli jsme nějaké ubytování apartmánového typu, nejlépe v soukromí a za přijatelnou cenu jsme chtěli získat maximum, z čehož vyplývá, že hledání nebylo jednoduché. Dále jsme chtěli mít blízko pěkné koupání a také jsme chtěli být víc v přírodě. Vše, co jsme chtěli nám splnil Stella Maris Holiday House s příjemnou mladou majitelkou, která byla ochotná pro nás udělat cokoliv. Náš domek se nacházel až na okraji Sorrenta v kopečku, a tak byl v okolí krásný klid (městečko je docela rušné) a navíc jsme měli krásný výhled. Nutno ale říct, že tohle ubytování je vhodné pouze v případě, že s sebou máte auto.


Na místo jsme dorazili až kolem desáté, takže nás hned přivítal čilý večerní ruch a bláznivá doprava. Řekla bych, že z Řecka a severní Itálie už jsme na bláznivý silniční provoz celkem zvyklí, ale tady na jihu to bylo snad ještě o stupeň bláznivější. Skútry se kolem nás vrhaly bez jakékoliv špetky opatrnosti, na úzkých silničkách se člověk sotva vyhnul protijedoucímu autu a semafory respektovali snad pouze turisté. Ale pomyslné první místo rozhodně vyhrál pán na skútru, který s sebou vezl psa, který mu poslušně za jízdy stál u nohou. Pejsek na to byl očividně dost zvyklý a nijak se jízdou neznepokojoval :D

Sorrento
Jedna z pláží na Marina di Puolo
První den po našem příjezdu jsme se rozhodli zregenerovat po celodenní cestě pobytem na pláži. Což o to, pláží je v okolí mnoho, ale my jsme hledali místo s pozvolným vstupem do vody, písečnou pláží a pokud možno i s relativním klidem. Jelikož celá oblast je hodně oblíbená, pláže bývají hodně plné a někdy až nabité. My jsme si nakonec nechali poradit přímo od paní majitelky, která nám doporučila pláž Marina di Puolo kousek od Sorrenta. Jedná se o pláž, na kterou vede soukromá cesta, takže při vjezdu musíte zaplatit 6 euro, což ale pokrývá i celodenní zastřešený parking. Samotnou pláž má rozděleno několik plážových klubů, ale je zde i kousek, kam můžete přijít se svým vlastním slunečníkem a dekou. My jsme volili pobyt na lehátkách a cena za 2 lehátka a slunečních byla 15 EUR, což je cena skvělá. Pamatuji si loni, že v severní Itálii jsme na dvou různých a méně hezkých plážích platili cenu 40 EUR.  Ceny za lehátka a plážový servis se však v okolí hodně liší a přímo na Amalfinském pobřeží už se částky dramaticky zvedají. Místo se nám moc líbilo i proto, že zde nebylo přecpáno a tak jsme stejnou pláž navštívili v průběhu pobytu ještě dvakrát.

K večeru jsem si udělali první výlet do Neapole, ale měli jsme čas pouze na krátkou procházku a pak jsme zamířili k plážové promenádě, kde nás hned upoutala příjemná restaurace s nádherným výhledem na Vesuv. Jídlo bylo vynikající - zkusili jsme mořské plody a také pizzu a rozhodně to byla jedna z nejlepších, kterou jsme kdy jedli.




Když jsme si jeden den užívali na pláži, museli jsme to logicky další den vyvážit nějakým pohybem. A nedrželi jsme se vůbec zkrátka :) Druhý den jsme vyrazili do Neapole, k úpatí Vesuvu, kde se nachází archeologické naleziště velmi podobné Pompejím, akorát je menší. Na základě rady z průvodce jsme k návštěvě zvolili Herculaneum a ne Pompeje, právě proto, že Pompeje jsou nabité turisty. Přitom jsou ale obě místa velmi podobná, pouze Pompeje jsou o dost větší. A musím říct, že v tom šíleném vedru jsme menší rozlohu místa určitě ocenili a prohlídku si mnohem víc užili bez davů a front. Ze všeho nejvíc mne dostaly sklepní prostory, které byly plné lidských koster, zachycených přesně tak, jak je zastihla žhavá láva z Vesuvu. V tu chvíli, když jsem viděla ta schoulená lidská těla, tak jsem si představovala, jaká hrůza tyto lidi musela potkat...

Po obědě jsme autem vyrazili nahoru na sopku Vesuv. Autem (či autobusem) můžete vyjet opravdu vysoko, pak už Vás zastaví značka a auto je nutné odstavit na cestě za cenu 6 EUR. Aktivní jedinci už potom můžou jít pěšky po silnici až k pokladnám, což je  vzdálenost nějaký 3-4 km. Jinak ale můžete využít shuttle busy - malé dodávky, které Vás za cenu 2 eura vyvezou až k pokladnám a na zpáteční cestě zase dolů. Já podotýkám, že my jsme se nahoru vydali i s mojí mamkou a hlavně 2,5 letou dcerou, takže my jsme se rádi svezli, stejně jako drtivá většina návštěvníků. Nejvíc mě pobavila rodinka se dvěma dětmi, kde tatínek zavelel, že se vydají rovnou pěšky, že nebudou ještě něco navíc platit. Za pár minut už jsme je potkali, jak jsou zase zpátky a čekají na odvoz :D

Auto nás dovezlo k pokladnám (vstup 10 EUR), odkud už se dá pokračovat pouze pěšky. Ještě kratičký kousek se jde po silnici, která však záhy končí a nahradí jí strmá prašná cesta plná sopečných kamínků. My jsme měli o zábavu postaráno, protože jsme se s manželem střídali a nesli dceru na zádech (terén není vhodný pro malé děti) - prostě takový výstup s šestnácti kilovou krosnou :) Jak jsem tak pozorovala proudící lidi, Ema byla ten den určitě jeden z nejmladších turistů.
Výhledy do kráteru i na širé okolí byly nádherné a rozhodně stály za tu námahu. Člověk si tam nahoře připadal naprosto svobodný a úplně mimo realitu. A navíc, Vesuv je stále ještě aktivní vulkán, i když naposledy chrlil lávu v roce 1947. A když se ještě vrátím k Pompejím, věděli jste, že toto "město" leží celých 10 km od Vesuvu? Já si myslela, že je to mnohem blíž. A taky jsem si myslela, že obyvatele zabila žhavá láva, ale ta než tam dotekla, tak již byli lidé dávno udušeni jedovatými plyny. Ale pojďme teď zase k něčemu pozitivnějšímu...

Herculaneum
Herculaneum
Na vrcholu Vesuvu

Ráda bych teď věnovala samotné Neapoli, jejíž rozloha mě tedy opravdu překvapila. Počítáme-li i veškerá předměstí, tak má město více než 3 miliony obyvatel a táhne se po celém zálivu. Na to, jak je město rozsáhlé, tak jsme měli málo času a proto jsme toho z města viděli jen relativně málo. Nevím tedy, jestli jsem dost kompetentní vynášet nějaké soudy a názory, ale zkusím to.
Prvně musím dát za pravdu názorům, že město působí tak nějak drsně, syrově, špinavě...ale hlavně v lokalitách mimo centrum. To v centru je všechno v pořádku a je zde čisto, ale stačí vyjet jenom kousek stranou a už se můžete potkat s každodenní realitou města. Oprýskané domy a nevzhledné paneláky, všudypřítomné pověšené prádlo, nepořádek na ulici, bezdomovci povalující se na starých matracích přímo na ulici. Ano, tohle je Neapol, ale má toho i mnoho hezkého k vidění.

My jsme se pohybovali hlavně okolo Piazza del Plebiscito, které se nachází nedaleko přístavu. Jen o kousek dál leží hrad - Castel del Nuovo, který patří k dominantám města. My jsme se šli ale podívat pouze na nádvoří, dovnitř hradu se nám nechtělo. Když půjdete od hradu pár minut směrem ke zmíněnému náměstí, budete procházet kolem kryté nákupní galerie Umberta I., která je téměř totožná se známější galerií Viktora Emanuela II. v Miláně. V okolí je mnoho míst, kde si můžete vychutnat skvělou italskou zmrzlinu, přesně tak, jak jsme to udělali my. Co se týká hradů, tak více než Castel Nuovo, se mi líbil Castel dell Ovo (my jsme si ho přejmenovali na hrad Vajíčko, což je také překlad), který leží na skalnatém ostrůvku u pobřežní promenády asi 15 minut pěšky od Piazza del Plebiscito. Své jméno hrad získal podle legendy, která říká, že básník Vergilius ukryl do základů hradu čarovné vajíčko, které mělo hrad chránit. Kdyby se vejce rozbilo, stihla by pohroma celou Neapol. Místo je skvělé pro fotografování a často se tu fotí také svatby.

Piazza Plebiscito
Castel dell Ovo
Jako moje TOP místo v Neapoli bych ale zvolila Castel Sant'Elmo, který se nachází nahoře, ve čtvrti Voromero. Neapol totiž není rovná placka a tak z centra vedou do výše položených čtvrtí hned tři nebo čtyři lanovky. My jsme jeli nahoru do Voromera hlavně za cílem navštívit právě zmíněný hrad, ale překvapilo nás, jak se Voromero liší o města dole. Připadalo mi to doslova, jak kdybych vyjela o jednu životní úroveň výš. Najednou se úplně změnila architektura domů, vše bylo hezčí, upravenější a registrovali jsme celkově větší pořádek i řád....měla jsem najednou pocit, že jsem v jiném městě. Ale zpátky ke Castel Sant'Elmo. Za příjemných 5 EUR za vstup získáte opravdu nevšední zážitek. Postupně stoupáte po mohutných hradbách nahoru a s každým metrem výš si děláte fotky nádherného výhledu, abyste zjistili, že ten nejlepší a fenomenální výhled na vás čeká až úplně nahoře na hradbách, které se táhnou po celém obvodu hradu a vy tak máte možnost mít výhled 360°C na celé město, záliv a Vesuv...
Myslíte si, že na takovém místě musí být nabito turisty? Omyl, jej jich tu naopak velmi málo a vás tak nahoře, kromě úžasného výhledu, pohltí ještě dokonalý klid a ticho. Otázku, proč je tu tak málo lidí jsme si pokládali několikrát....lidé o tomto místě nevědí nebo se jim do kopce prostě nechce? Netuším a je mi to jedno. Jsem moc ráda, že my jsme si sem cestu našli a zážitek si dokonale užili.

Teď trochu odbočím k literatuře, ale prostě mi to nedá. Teprve potom, co jsme naši dovolenou v zimě naplánovali, jsem začala číst tetralogii Geniální Přítelkyně, která se odehrává převážně právě v Neapoli. Ten, kdo také četl, tak ví, že je to výjimečný příběh. No a mě to nedalo, abych neprocházela město a  přitom si nereflektovala děj z knihy, který se na daných místech udál. Prohlídka tak pro mě zase získala úplně jiný rozměr. Jak jsem se dozvěděla, tak pro velké fanoušky pořádají ve městě i speciální tour po místech z knihy, což může být velmi zajímavé a můžete tak nahlédnout na město z úplně jiného úhlu.

O Neapoli bych ještě mohla psát dál, ale jsem si vědomá toho, že článek už přesahuje únosnou délku :D a to důležité už bylo nejspíš řečeno.
Jak jsem zmínila na počátku, Neapol jsem stačila poznat jen krátce, takže tím je možná můj názor hodně zkreslený. Jestli jste někdo z Vás v Neapoli také byl a vnímáte jí třeba úplně jinak, tak se se mnou určitě podělte o názor, budu ráda.

V příští části bych ráda pokračovala popisem našich zážitků na Amalfinském pobřeží.


Výhled z Castel Sant'Elmo
Castel del Nuovo

středa 24. července 2019

Závin s mákem a višněmi

Na létě miluji mimo jiné to, že dozrává tolik ovoce a zeleniny a člověk pomalu neví, co dřív zužitkovat. Třeba višni nikdo od nás z rodiny na zahradě nemá, ale dostala jsem mísu višní od kamarádky a tak jsem hned přemýšlela, co z nich upéct. Když zapátrám v paměti, tak jsem vlastně višně jedla naposledy jako dítě :O
Různých bublanin jsme letos už měli hodně a tak jsem chtěla něco úplně jiného. No a pak jsem si představila to dokonalé spojení máku a višní a bylo jasno. Tenhle závin je jednoduše geniální a to proto, že je hrozně jednoduchý a rychlý na přípravu a přitom božsky dobrý. Samozřejmě můžete použít i třešně, ale višně mají větší šmrnc.


Suroviny:
na 1 závin
rozválený plát listového těsta
180 g mletého máku
70 g cukru krupice
1 balíček vanilkového cukru
cca 1,5 dcl mléka
velká hrst vypeckovaných višní
žloutek na potření závinu

Postup:
Nejprve si připravíme makovou náplň tak, že mák smícháme s cukrem a krátce svaříme s mlékem. Mléko přidáváme raději opatrně, aby náplň zůstala dostatečně tuhá, poté necháme trochu zchladnout.
Na pracovní ploše si rozválíme listové těsto na velký obdélník. Ne přímo uprostřed, ale trochu více k jedné straně vytvoříme pruh makové vrstvy, který posypeme rovnoměrně višněmi. Na obou stranách necháme trochu prostoru bez náplně, ať jde závin dobře založit. Potom závin zabalíme tak, že nejdříve přehneme navrch náplně užší stranu a pak závin otočíme jednou dokola. Nevím, jestli je to takhle vůbec pochopitelné, takže jednoduše píšu, že závin zabalíme tak, jak jsme zvyklí :)
Povrch potřeme vajíčkem a pečeme ve vyhřáté troubě na pečícím papíru, dokud povrch nebude pěkně zlatavý. Závin krájíme, až bude zchladlý, půjde to lépe.




sobota 20. července 2019

Roadtrip po Itálii 2019 - Lago di Garda

Ti, kteří čtou můj blog pravidelně, vědí, že jsme loni v létě podnikli cestu po Severní Itálii. A protože se nám cesta velmi vydařila a Itálie zalíbila, rozhodli jsme se letos roadtrip zopakovat, akorát jsme tentokrát zamířili o něco jižněji. Více o naší loňské cestě se dozvíte zde.

Cestovali jsme opět ve stejném složení - já, můj muž, dvou a půl letá dcera a moje mamka. Plán cesty byl přes Lago di Garda směrem na jih až do Sorrenta (Neapol) a pak zpět přes Toskánsko domů, celkem na 16 dní, ve třech různých ubytováních.


Na úvod bych možná ještě ráda poznamenala, že takový roadtrip není úplně levná záležitost, ale když porovnám, kolik jsme toho za tu dobu stačili vidět a prožít, tak to vlastně zase tak draho nevychází. Záleží také samozřejmě na mnoha faktorech, třeba na druhu ubytování, způsobu stravování a počtu navštívených turistických atrakcích. My jsme se ubytovávali v apartmánech nebo venkovském domě a to hlavně z toho důvodu, že se nám to opět zalíbilo už v loni. Žádné přeplněné hotely, ale klid a možnost vychutnat si autentickou atmosféru. Jediné, za co cenu dolů nesrazíte, je cena italského benzínu a dálnic (mýtné). Zde je ale nutné dodat, že Italové mají dálnice nesrovnatelně lepší než my v Čechách a tak se s tou cenou člověk relativně rychle smíří. Ale teď už pojďme k věci a k mému vyprávění.

Loni jsme jeli cestu z Prahy do Janova bez přespání na "jeden zátah", ale to už byla hraniční vzdálenost. Letos bylo tedy jasné, že směrem do Neapole musíme někde přespat a protože se nám velmi líbilo Lago di Garda, rozhodli jsme se zůstat dvě noci právě tam. Téměř celé pobřeží jezera je poseto stovkami ubytovacích kapacit, takže je z čeho vybírat. Jestliže ale chcete získat dobrou cenu, je nutné pokoj rezervovat s velkým předstihem. My jsme si nakonec vybrali apartmány Bran Denise na východní straně jezera, několik kilometrů od městečka Garda. Jelikož jsme měli všude k dispozici vlastní auto, nedělalo nám problém bydlet trochu "na samotě"a ne rovnou na břehu jezera. Na tom se dá totiž dobře ušetřit. Z Čech jsme vyjížděli na noc  hlavně kvůli dceři a malému provozu a do apartmánů jsme dorazili něco kolem 11 hod. dopoledne.  Měli jsme štěstí a pokoj jsme dostali ihned, takže jsme si mohli po náročné noci pořádně odpočinout. Apartmány jsou umístěny na klidném místě, téměř mimo vesnici a v malém areálů se nachází bazén, dětský bazén, dětské hřiště, několik sportovních aktivit a také místo na barbecue, takže je to místo jak stvořené pro rodinou dovolenou. Samotné apartmány byly čisté a prostorné s velkou terasou. Jediná úsměvná věc bylo to, že toaletní papír si musíte přivést či koupit vlastní, což jsem doposud nikde nezažila.





První den po příjezdu jsme brali opravdu jako odpočinkový a proto jsme se jeli večer pouze podívat do nejbližšího městečka Garda, které leží na pobřeží jezera. Tohle malebné místečko se mi líbilo ještě více než loni navštívená Peschiera del Garda, hlavně kvůli tomu, že je místo obklopeno skalnatým masivem. Stačí se procházet po pobřežní promenádě a připadáte si jako u moře. Nemohli jsme si proto nechat ujít příležitost dát si večeři při zapadajícím slunci právě s nádherných výhledem na Lago. Kdybych si měla představit, že nemůžu jet až k moři, tak tohle místo by mi ho hravě vynahradilo. Na Lago di Garda je toho ale mnohem víc k vidění a dělání. My jsme sice na žádné sporty neměli čas, ale pro turistiku a cyklistiku je tohle místo jako stvořené. Čím víc jedete podél jezera na sever, tím více se zde zvedají vysoké skalnaté masivy, které přímo vybízí ke zdolání. My jsme proto druhý den pobytu vyrazili severně směrem do městečka Malcesine, ze kterého vede oblíbená lanovka na vrchol Monte Baldo. Jelikož je toto místo vyhledávaným turistickým cílem, mysleli jsme, že na lanovku budeme stát pořádnou frontu, ale opak byl pravdou. Nevím, zda to byla jen náhoda, ale ve frontách jsme zde nečekali vůbec, což bylo milé překvapení. Cena za zpáteční jízdu pro dospělého člověka stojí 22 EUR, ale nahoru se jet opravdu vyplatí, protože výhledy, které se vám naskytnou jsou nádherné. Navíc to není tak, že vyjedete na jeden vrcholek, odkud nemáte kam jít, ale lanovka vás vyveze na vrchol kopců odkud se můžete klidně vydat na další tůru. Nahoře najdete kromě krásných výhledů třeba i stáda ovcí pasoucích se na horských loukách, malou farmu s alpakami, ale i horskou hospodu s malým hřištěm, takže ani děti nepřijdou zkrátka a můžou se vyřádit a pozorovat zvířátka. Akční sportovci pak ocení možnost, že lanovka může na vrchol vyvést i horská kola.






Na Lago di Garda se toho dá dělat vážně mnoho, ale my už jsme další den ráno rychle zabalili a frčeli směrem na jih, okolo Říma až do Sorrenta u Neapole, což měla být naše cílová zastávka. Cesta trvá nějakých 6 hodin, takže přesun nám zabral vlastně celý den. Ale abychom neseděli celý den jenom v autě, rozhodli jsme se udělat zastávku v Tivoli u Říma, kde se nachází nádherná Villa D'Este s rozsáhlými a překrásnými zahradami. Já jsem do té doby tohle místo neznala, ale jestliže se pohybujete v okolí Říma, je to určitě skvělé místo na půl denní výlet. Mě osobně okouzlily hlavně zahrady s mnoha fontánami, jezírky a potůčky, které vám v horkých letních dnech poskytnou osvěžující oázu a úkryt před horkým sluncem. Pochopila jsem, že místo je oblíbeným turistickým cílem, ale při naší návštěvě mi rozhodně nepřišlo přeplněné a počty turistů určitě nebyly nijak obtěžující. Při příchodu jsme se dozvěděli, že u příležitosti nějaké významné události (nevím jaké) je nyní vstup zdarma, což byl příjemný benefit. Kolik tedy stojí vstup běžně jsem už potom nepátrala. My jsme neměli tolik času a strávili jsme v zahradách asi hodinu, ale určitě bych tam ještě další hodinu vydržela, kdyby byla možnost. My jsme potom zase rychle naskočili do auta a do Sorrenta jsme dojeli asi v deset večer, už za tmy, ale aspoň jsme i tento den měli nějaký příjemný zážitek a ne pouze stereotypní jízdu autem.
Jak jsme si užívali v Kampánii a co vše jsme zažili se dozvíte v dalším díle mého cestopisu, který doufám napíšu co nejdříve :)