čtvrtek 14. listopadu 2019

Roadtrip po Itálii 2019 - Toskánsko

Od naší letní dovolené v Itálii už utekla neskutečně dlouhá doba a občas mi připadá, že už je to minimálně půl roku, ale konečně jsem se rozhodla dopsat poslední kapitolu našeho letošního putování. Aspoň si touto cestou při psaní trochu osvěžím vzpomínky a zlepším náladu, protože kdykoliv si na naši dovolenou vzpomenu, hned je mi lépe. A teď, když už nám zima klepe na dveře, bych se do slunné Itálie chtěla vrátit víc než kdykoliv předtím.


Dostávám se konečně k poslední fázi naší cesty, kdy jsme se z Neapole vydali na dlouhý, celodenní přejezd do naší poslední destinace, do Toskánska v severní části Itálie. Přesnou lokalitu pobytu jsme nakonec vybrali až na základě dokonalého ubytování, které jsme náhodně objevili na internetu. Lidově řečeno bych řekla, že jsme byli ubytování uprostřed ničeho, ale to jsme věděli a vlastně jsme za to byli rádi. Jelikož jsme měli svoje auto a mohli se volně pohybovat, nijak nás to neomezovalo a spíš naopak jsme velmi ocenili ten rajský klid všude okolo. Ráda bych ještě zdůraznila, že přesun z jihu Itálie na sever představuje obrovský rozdíl v mnoha ohledech. Změní se ráz krajiny, mentalita místních obyvatel, chování lidí na silnicích a třeba i ceny. My, kteří jsme poslední týden trávili v bláznivé Neapoli ,jsme místní klid a hlavně všudypřítomné zelené kopce ocenili jako hřejivý balzám na duši. Člověk by skoro řekl, že je v jiné zemi.

Ale teď zpět k našemu ubytování, které se nacházelo necelých 60 km od Florencie v Borgo Alla Collina. Jak jsem již zmiňovala v předchozích dílech vyprávění, vždy upřednostňujeme nějaké nemasové ubytování místního charakteru a usedlost Quata Tuscany Country House tyto naše představy naplnila na 150 %. Zamilovali jsme se do fotek toho místa už přes internet a doufali jsme, že skutečnosti bude alespoň částečně odpovídat zmíněným fotkám. Nakonec jsme dostali ještě více, než jsme čekali a bez nadsázky mohu říct, že to bylo jedno z nejmalebnějších míst, které jsem kdy navštívila.



Po namáhavé cestě z Neapole jsme do Quata House dorazili až pozdě večer, ale milý pan majitel na nás po dohodě bez problémů čekal, aby nás rychle ubytoval. Jen co jsme stačili vybalit pár nezbytností a uspali dceru, rozložili jsme se s lahví místního vína na terase a kochali se absolutním klidem a výhledem do okolí. A když říkám klid, tak myslím opravdu klid, protože (jak jsme později zjistili) jsme v celém areálu byli kromě dvou jiných párů zcela sami. Další den jsme si užívali líné ráno a později jsme vyrazili autem na obhlídku okolí, což zahrnovalo několik blízkých vesniček, kde na vás dýchla pravá místní atmosféra a turistů člověk potkal pomálu.

Moc se nám líbila malebná vesnička Poppi, které dominuje kamenná středověká tvrz. Takových tu v okolích potkáte vlastně docela dost. Byli jsme se nahoře u hradu podívat a ten výhled do krajiny byl opravdu nezapomenutelný. Dýchal na mne klid a mír všudypřítomné panenské přírody okolo a ty obrazy se mi vryly nadlouho do paměti. Vždycky jsem podle fotek věděla, že se mi bude v Toskánsku líbit, ale teprve tady, v těch malých vesničkách, jsem pochopila, proč tolik lidí tento region fascinuje.
V Poppi jsme navštívili ještě maličkou zoologickou zahradu, abychom udělali radost i dceři. Nevím, zda to bylo výší vstupného, které je mimochodem stejná jako v ZOO Pražské, ale uvnitř jsme téměř nepotkali živáčka. Ačkoliv nám to prázdno nejdřív přišlo divné, nakonec jsme si to velmi užili, protože jsme si připadali jako v soukromém parku. Bonusem pro naši dceru pak bylo velké dětské hřiště a retro autodrom s autíčkama.
Nutností bylo také ochutnat místní toskánskou gastronomii. Stačili jsme toho sice vyzkoušet méně, než jsme plánovali, ale lepší něco nežli nic. Nejvíce jsme si užili večeři v místní osterii (restauraci), v v městečku Poppi. Seděli jsme venku, měli jsme výhled na místní hrad a užívali jsme si kouzlo okamžiku a to, že člověk nikam nespěchá a jen se může kochat a vše si krásně vychutnávat. Já s manželem jsme se drželi s výběrem jídla spíše při zemi, ale moje mamka se toho nebála a objednala si místní (toskánskou) specialitu - jídlo Trippa, což jsou dršťky vařené ve vývaru. Já tedy nejsem nějaký velký odpůrce dršťek, ale na druhou stranu je ani nevyhledávám. Když jsem ale ochutnala od mamky, musím říct, že mě jídlo velmi mile překvapilo svojí chutí a klidně bych ho nakonec snědla celé. Nesmíte mít prostě předsudky k novým chutím, které neznáte.
Hrad v Poppi
Zoo Poppi
Místní specialita - Trippa


Na naší cestě Toskánskem jsme samozřejmě nemohli vynechat Florencii, kde jsme strávili jeden celý den. Je to opravdu nádherné město, architektonický skvost a chlouba renesance. Krásný pocit mi ale trochu narušovaly nekonečné davy turistů, což je ale v takovém místě logické.
Jestliže máte málo času, tak jako jsme měli i my, stihnete ty nejlepší místa ve městě vidět za jediný den. Když budete mít ale času více, vše si projdete a užijete ve větším klidu. Jsem velmi ráda, že jsem Florencii mohla konečně vidět, ale když se na to podívám nyní zpětně s odstupem, tak musím přiznat, že na mne přeci jen trochu více zapůsobily ty malé, neznámé vesničky, které si žijou svým vlastním životem. Více už asi k Florencii dodávat nebudu, protože si myslím, že jiné cestovatelské weby dokážou památky a další místní krásny popsat asi lépe než já, která jsem zde strávila jen jediný den.

Nevím, kolik z Vás dočetlo po předchozích třech dílech až sem, ale já už jsem se svým vyprávěním opravdu u konce. A jak tu celou naši letošní cestu hodnotím? Bylo to opět skvělé dobrodružství plné kontrastů a my všichni jsme si to užili na maximum. Jih byl divoký, nespoutaný a plný slunce a Toskánsko naopak nabídlo klidnou atmosféru vybízející k relaxaci a to vše s nepopsatelným místním kouzlem.
Chtěli byste to všechno popsat trochu podrobněji a do detailů? Tak se vraťte zase k prvnímu dílu :)







úterý 24. září 2019

Tuňáková pomazánka

Konečně po delší době mám pro Vás nový recept. Léto bylo spíše ve znamení mých cestopisných článků, ale už se zase pomalu vracím k jídlu a začínám raději hezky zlehka a opatrně, receptem na pomazánku. Přiznám se, že u nás doma pomazánky nemáme moc často, ale máme několik oblíbených. Mezi absolutní špičku patří vajíčková pomazánka mého taťky. Když chceme ale doma něco rychlejšího a jednoduššího, zvolím tuto tuňákovou, která mi přijde o něco jemnější než klasická rybičková pomazánka.
Pomazánka je opravdu hotová raz, dva a když jí podáváte s oblíbeným čerstvým pečivem a domácí zeleninou, není už nic, co by tomu chybělo.


Suroviny:
konzerva kvalitního tuňáka ve vlastní šťávě (80 - 100 g)
200 g žervé
2 domácí vajíčka
2 jarní cibulky
1 lžíce panenského olivového oleje
sůl, pepř,
citronová šťáva podle chuti

Postup:
Vajíčka uvaříme ve vodě s trochou octa natvrdo, oloupeme skořápku a necháme zcela vychladnout. Jarní cibulku nakrájíme nakrájíme na kolečka i s kusem zelené části. 
Tuňáka slijeme a necháme okapat. Poté dáme do robotu společně tuňáka, žervé, vajíčka a polovinu cibulky a olej. Vše důkladně rozsekáme a poté dochutíme solí, pepřem a pár kapkami citronové šťávy. Nakonec do pomazánky vařečkou přimícháme zbývající cibulku tak, aby pomazánka získala pěknou strukturu. Servírujeme na toastu nebo s čerstvým pečivem.



čtvrtek 5. září 2019

Roadtrip po Itálii 2019 - Amalfinské pobřeží

Tentokrát mi to trochu trvalo, ale konečně jsem se dostala ke třetímu pokračování mého cestopisu. Ti z vás, co četli předchozí díl vědí, že jsem skončila vyprávění u Neapole. Ale během našeho pobytu v Neapoli (Sorrentu) jsme toho samozřejmě chtěli vidět mnohem víc. Jedním z nejkrásnějších míst, které v oblasti můžete navštívit je Amalfinské pobřeží, které se táhne cca 40 km na jih od Neapole a je typické svými vysokými skalisky a kopci, které strmě padají až k mořské hladině. Díky přírodní kráse a také nevšední architektuře městeček je zapsáno i na seznam Světového dědictví UNESCO. Nejznámější a nejnavštěvovanější městečka jsou rozhodně Positano a Amalfi, ale na pobřeží najdete celkem 10 městeček.


Protože naše cesta byla opravdu nabitá, věnovali jsme cestě po Amalfinskému pobřeží pouze jeden den. Jak už mohu nyní hodnotit, dá se to v pohodě zvládnout, ale když budete mít možnost strávit na těchto místech více času, určitě nebudete litovat. My jsme vyjeli ráno ze Sorrenta a první zastávkou bylo městečko Positano, což je za mne rozhodně TOP. Ta krása se nadá popsat slovy a ani fotky nedokážou zachytit to, co jsem viděla svýma očima. Protože výjimečnost tohoto místa se samozřejmě brzy rozkřikla, musíte počítat s tím, že turistů je tu celkem dost. Na druhou stranu jsem to ale čekala horší a vlastně mohu říct, že jsem množství lidí nebylo takové, aby to ve mne vyvolávalo negativní pocity (což se mi třeba na jiných místech stává). Městečko je položeno v kopcích, uličky jsou tu úzké, místa málo a aut mnoho - z toho vyplývá, že parking tady není jednoduchý. Tedy, jak se to vezme - chcete-li zaparkovat na veřejném parkovišti za drobný peníz, musíte mít velké, ale opravdu velké štěstí. Jinak je tu dost soukromých, tzv. vallet parkingů, kde zaparkujete jednoduše, ale musíte počítat s cenou 7 EUR za hodinu? Že je to hodně? Ano, to je, ale my jsme měli na cestování pouze jeden den a nechtěli jsme ztrácet čas hledáním volného parkování. Kdo chce ušetřit, musí se se obrnit trpělivostí a hledat......
Ale teď už k samotnému místu. Pro nás to byl takový balzám na duši (i přes přítomné turisty) a líbilo se nám procházet křivolakými uličkami, kochat se nádhernými výhledy na moře a vychutnávat dobrůtky z místní cukrárny a bistra. Ano, je tu dráž, ale já to vlastně docela chápu - poptávka dělá nabídku. Ráda bych udělala takové malé osobní porovnání. Loni jsme během naší cesty navštívili oblíbené a slavné městečko Portofino, kde na mne dýchala velmi zvláštní, umělá atmosféra, ve které jsme se necítili příliš dobře. Všechno bylo rádoby luxusní a značkové a obyčejný člověk si připadal až divně. To v Positanu se nic takového nekonalo, i když luxusních podniků tu potkáte také spousta. Podle mne si místo drží přátelský a přívětivý ráz, i když plno služeb a věcí si tu prostě obyčejný člověk asi nedopřeje. My jsme se v Positanu v moři nevykoupali, protože jsme to nestíhali a nebylo to na programu, ale na pláži mi neušla informace, že za 2 lehátka a slunečník zaplatíte celých 50 EUR. Ještě více mne překvapil fakt, že i za takovou cenu nemáte v ceně sprchu na pláži, kterou si musíte připlácet zvlášť formou žetonů. No jo, za krásu se prostě platí. Víc už nemá cenu říkat a doufám, že aspoň část našich pocitů lze přenést na fotky, o které se s Vámi chci podělit.



Pokračujeme po pobřeží dál směrem na městečko Amalfi a Atrani. Atrani je podle mne v podstatě součástí Amalfi, ale všude je to zmiňováno odděleně, takže se toho budu držet. My jsme částí Atrani pouze projížděli, ale tato původně rybářská vesnička určitě stojí za návštěvu. Scenérie, které se vám naskytnou jsou opravdu jedinečné. Dočetla jsem se, že Atrani si prý (narozdíl od Positana či Amalfi) uchovává svůj původní ráz a charakter a můžete si tu vychutnat opravdu autentickou atmosféru.
Amalfi je oproti Atrani o dost větší a víc turisticky zasažené. My jsme zde zastavili na krátkou procházku podél moře a kochali se dalšími krásnými výhledy a relaxovali. Rozhodně i tohle místo si zaslouží větší pozornost, protože má velmi dlouho historii a s ní spojenou architekturu. Opět se ale připravte na větší koncentraci turistů a mírně zvýšené ceny.

My jsme ve stejném dni stačili navštívit ještě městečka Minori a Majori. V Majori jsme se zdrželi na kávu a zákusek a paradoxně zde jsme měli ten největší problém s parkováním, kdy jsme půl hodiny jezdili od čerta k ďáblu než jsme našli volné místo. Zde jsou totiž ceny nepřemrštěné a (jak jsme se dozvěděli později) jezdí sem proto na koupání nebo dovolenou velké množství Italů střední třídy. Přirovnala bych to asi k tomu, že Pražák si většinou nepůjde sednout do restaurace Lávka nebo na Kampu, ale spokojí se s příjemnou hospůdkou někde ve vnitrobloku. Tak jako tak, Minori i Majori mi nepřišly jako špatná místa, ale na druhou stranu mne ničím nezaujala.




Co se týká Amalfinského pobřeží, subjektivně mohou říct, že mi nejvíc k srdci přirostlo Positano a ještě dlouho budu mít ty nádherné scenérie v paměti. Nemohu také zapomenout na úžasný obchůdek plný ručně šitých zástěr, prostírání, ubrusů, hraček...to vše šije sama velmi milá majitelka. A já jsem zde koupila ten nejlepší suvenýr - krásně barevnou plátěnou tašku na nákupy - a tak mám Positano v mysli téměř každý den :)

Když jsme naši cestu v průběhu roku plánovali a konečně si stanovili místa pobytu, věděla jsem, že se určitě musíme podívat na ostrůvek Capri, který se nachází co by kamenem dohodil od Sorrenta. Nejenom, že jsem z různých zdrojů věděla, že se jedná o kouzelné místo, ale také to byla skvělá příležitost, jak se projet lodí. Původně jsme byli přesvědčeni, že si výlet na Capri zajistíme na vlastní pěst, protože to většinou vychází mnohem levněji. Když jsme si ale udělali průzkum mezi místními cestovními agenturami, s překvapením jsme zjistili, že organizovaný zájezd, který zahrnoval i pick-up z apartmánu, vyjde výhodněji ve všech ohledech. Radím tedy všem, ať si důkladně zjistí všechny možnosti, protože tím můžete ušetřit plno peněz.




Lodě na Capri vyráží i z Neapole, ale ze Sorrenta je cesta o dost kratší. My jsme vyplouvali z malého přístavu v Massa Lubrense, který se nachází ještě trochu na jih od Sorrenta. Cesta lodí k ostrovu trvala asi 15-20 minut a v ceně tour byl i okruh podél ostrova, takže jsme mohli vidět i proslulé Modré jeskyně, na které si jinak musíte dostat zvláštní loďkou z Capri a výlet stojí 8-10 EUR. Pobřeží Capri je opravdu nádherné a můžete tu vidět mnoho skalisek, jeskyní a dalších skalních formacích, z nichž jistě nejznámější je Faraglioni rock.

A teď by možná bylo fajn říct si něco málo k samotnému Capri. Udává se, že má ostrov populaci kolem 12 000 obyvatel, ale během sezóny se na ostrově koncentruje mnohem víc lidí. Místo je totiž velmi populární a oblíbily si ho i celebrity z celého světa, které zde tráví dovolenou přímo na ostrově nebo na svých mega jachtách poblíž pobřeží. Naleznete zde pouze dvě městečka a to je Capri a Anacapri. My jsme navštívili pouze Capri, kde se nachází i hlavní přístav. Jak už je patrné z mých slov výše, na ostrově je docela draho a je dobré s tím počítat. My jsme si proto připravili vydatnou sváču a ovocný salát, abychom příliš nemuseli utrácet za jídlo. Po cestě lodí jsme byli docela vyprahlí a tak hned, co jsme vystoupili, vyhledali jsme příjemnou hospůdku a objednali si ledové točené pivo a neřešili cenu. Nakonec jsme zjistili, že za 0,4 l piva si zde účtují 7 EUR. Protože jsme ale ušetřili za jídlo, nebylo nám těch peněz tolik líto. Sedět totiž na Capri v přístavu, pozorovat moře a cvrkot okolo, to je k nezaplacení.
Hned po důležitém osvěžení jsme se vypravili k místní lanovce (2 EUR/1 cesta), která nás vyvezla výše do města a funguje jako městská doprava. Celý ostrov Capri má totiž kopcovitý ráz a lanovek je tu víc. Výhled, který se nám naskytl byl opravdu dech beroucí a kdybych okolo sebe neměla tolik turistů, tak bych se cítila jako v ráji. Nahoře jsme se prošli spletí křivolakých a úzkých uliček a chvílemi jsem si připadala jako v Řecku, tohle z Itálie moc neznám. Člověk se tu lehce ztratí, ale procházka opravdu stojí za to.
Co se týká koupání na Capri, nedokážu to moc komplexně posoudit, protože za tu krátkou dobu jsme se stačili vykoupat pouze jednou. S dítětem v kočárku jsme logicky volili nejbližší místo, pláž hned u přístavu. Jednalo se o dlouhou oblázkovou pláž, která byla podle očekávání hodně plná, ale pro naše účely to úplně postačovalo. Vstup do vody byl trochu složitější, takže ne moc vhodný pro děti, ale plavání s úchvatným výhledem na Neapol a Vesuv v dáli za to stálo. Nejlíp se asi měli ti, kteří si mohli pronajmout soukromou loďku a vybrat si opuštěnou pláž nepřístupnou suchou nohou. Takže až si příště našetříme, tak se vrátíme :)
Když můžu zhodnotit celý výlet na Capri, tak to byl opravdu krásný den s krásnými zážitky. Na to, že to byl výlet organizovaný, tak to všechno bylo velmi příjemné a nenucené a rozhodně vím, že jsme udělali dobře, že jsme nakonec nejeli na vlastní pěst, i když většinou organizované cesty nevyhledáváme.
Tím moje dnešní vyprávění pomalu končím a jestli budete mít chuť a čas, ráda se s vámi potkám ještě při vyprávění o našem pokračování cesty do Toskánska.